Vládní krize? Jen jakási křeč. Co se změnilo za poslední půl roku?

To co slyším jako možná řešení jsou jen bláhová nereálná přání. Co se vlastně změnilo? Byla porušena koaliční smlouva? Nemyslím si.

Část první – rekapitulace:

Principy a symboly se prolínají politikou, ale nemají absolutní definici „správna“, neexistuje nic jako ratio scriptum, univerzální poučka, návod. Uznáváme rádi definice „základních práv a svobod“, ale neumíme si dobře poradit, když se ta která definice dostane do kolize s jinou zásadou, principem, a ne vždy dokážeme vysvětlit, proč by měl být ten či onen princip významnější než jiný.

Do takové kolize se dostává současná politická reprezentace.

Když se před nedávnem vytvářela neobvyklá koalice dvou stran s třetí stranou tyto dvě podporující, byla to věc choulostivá.

Vítězná strana vyhrála s velkým náskokem, byla však stižena jakýmsi „Kainovým znamením“ uplívajícím na jejím vůdci. Ulpěla na něm vina, která bránila ostatním jej bez výhrad akceptovat. Římské dějiny popisují princip „poraženého vítěze“, člověka hladového po moci, který ovšem neví, zda svého vůdce nemá zradit. Tak se, do jisté míry může cítit druhá koaliční strana, která ve volební soutěži zklamala a zvažuje jak založit budoucí návrat na výsluní. Přijala proto principy, rozhodla se v referendu, že s vědomím onoho hříchu vítěze podepíše koaliční smlouvu a ponese vládní spoluodpovědnost. Její moto je, že jen realizací programu může své příznivce získat zpět.

Podepsala o tom smlouvu. V ní i zásadu obrany proti majoritě – když jejích 5 ministrů (z celkem 15) podá demisi, podá do 7 dnů demisi i předseda vlády. To znamená ve smyslu Ústavy demisi celé vlády. A také mají ve smlouvě, že „bude-li kdokoliv z členů vlády prvoinstančně odsouzen a neodstoupí, koaliční smlouva pozbývá platnosti“. Nic jiného jsem tam nenašel.

Smlouvy se mají dodržovat.

Část druhá: S čím smlouva nepočítala:

Doposud nebyl nikdo odsouzen, ani být nemohl, státní zástupce by musel podat soudu obžalobu. Policie i státní zástupce jaksi nespěchají, zcela evidentně se podílí na prodlužování doby nejistoty, ač jde o jednoho z kvarteta nejvyšších ústavních činitelů, premiéra. Ač ministr vnitra nesmí do živé kauzy zasahovat, jaksi má být štítem bránícím komukoliv jinému s kauzou manipulovat, výsledkem je její „umrtvení“, alespoň zdánlivé.

A tak, z iniciativy neurčité povahy nastupuje v našich novodobých dějinách obvyklý obraz. Po vzoru aféry slovutného Kubiceho, nevinné Věry Jourové, podivném postupu stíhání trafikantů rezignující na mandát poslanců, premiérovy milenky po dobré úvaze o vhodnosti termínu napadne známé novináře podívat se na seznam obviněných a začít „vyšetřovat“, jaký je jejich osud. A nelze jim upřít úspěch, i když policií ani státním zástupcem to očividně ani nehne, politici propadnou panice. Nenastala žádná ze situací podle koaliční smlouvy, avšak v mezidobí bylo hodně sporů i jizev, do kterých vstupoval v souladu se svým chápáním ústavních práv i prezident republiky. Ten či onen cítí šanci to partnerům „vrátit“, ovšem poškozují sami sebe.

Část třetí: Co nás čeká tento týden?

Vyčítat parlamentní opozici návrh na hlasování o nedůvěře vládě je nesmysl. Bylo by podivné, má –li hlasy na svolání schůze, kdyby tak neučinila.

Minoritní koaliční strana však ztrácí půdu pod nohama. V podstatě se nic příliš nezměnilo, obvinění jsou dál obviněnými, nejasnosti dál nejasné, přibyly cesty na Krym a Ukrajinu, což je hodně pikantní ale nic víc, dále jen spory o zdravotní stav svéprávnosti nezbavených dětí premiéra. Nikdo nepředložil důkaz, ani nevyloučil, že by konstruktérem či architektem situace byl Andrej Babiš senior, kdoví zda policie neodposlouchává Andreje Babiše juniora, různí věrozvěsti vykreslují hrozivé důsledky a odhalení – ale v podstatě se stav vyšetřování od doby podpisu koaliční smlouvy příliš nezměnil. Vyšetřování pokračuje. Obžaloba v nedohlednu. Tak si měl koaliční partner – ČSSD koncipovat smlouvu jinak – je-li to vůbec možné. Teď se hledá, kdo to „rozsekne“. ČSSD co kraj, to jiný názor, úspěchy ministryně Maláčové která může za tři dny být v demisi – a nebo taky mimo vládu nahrazena někým jiným. Proč by hnutí ANO dodržovalo koaliční závazek, když ho nedodržuje ČSSD? Že vyjádří nedůvěru vládě napíše li duo Slonková Kubík „zprávu o zvláštním vyšetřování“ jsem v koaliční smlouvě nenašel.

Část čtvrtá? Finále.

Mnoho alternativ není.

1. Předsednictvo strany rozhodne o hlasování „pro návrh“, tedy o nedůvěře. Ve čtvrtek podají ministři ČSSD demisi, a…..ejhle, Andrej Babiš navrhne prezidentovi ihned pět nových ministrů a Tomio Okamura spolu s komunisty vládu podrží. Veřejně se řekne – ČSSD nedodržela koaliční závazek, tak proč bychom ho dodržovali my? Realizace programu (ve kterém jsme na úplném začátku) bude buď bez nás, nebo vůbec.
2. Stejný postup jako v bodě 1., avšak Andrej Babiš dodrží slovo a podá demisi. Prezident Miloš Zeman demisi přijme a pověří vládu (včetně pěti ministrů za ČSSD) výkonem funkce do jmenování nové vlády. Tak na podzim nejdřív. To ta pětice odmítne? Pak pověří jiné ministry řízením oněch pěti ministerstev. Hrůza, blázinec. To zaplní náměstí, už to vidím.
3. Předsednictvo souhlasí se setrváním ve vládě. Mnoho povyku pro nic. Poslanci hlasují „proti návrhu“.
4. Stejný postup jako v bodě 3. ale s tím, že oněch 15 poslanců ČSSD odejde a hlasovat nebude. Opozice na 101 hlasů nedosáhne, a karavana pojede dál

 Závěr:

Vše jen ještě víc naštve veřejnost, posílí postavení hnutí ANO a prezidenta. Politické půtky budou jen pro smích. Stojí to politické reprezentaci za tento efekt? Vím, kostky jsou vrženy, jen stěží jde rozjetý vlak bez záchranné brzdy zastavit.

Já osobně bych doporučil bod 4.

Ivan Přikryl

New York, 20. 11. 2018