Zítra, za týden, odpovím, neodpovím. Pozornost upoutávají spory o ústavu. A mezi tím plyne čas, vláda již rok vládne. Místo sporů o kulturu - řeší realizaci programového prohlášení? Odpověď je jasná. Nikoliv. Alespoň v bydlení.
Každý den ráno otevírám servery se zpravodajstvím z České republiky, jsem již poměrně dlouho v zahraničí, lépe řečeno „v zámoří“. A také dost často létám do Prahy, kde atmosféru naší politické scény mohu sledovat online.
Kam se naše země v posledních letech dostala? Permanentní kauzy Čapího hnízda, Agrofertu, dotací, spory a pře, nástup mladé generace bez historické paměti a zkušenosti, polemiky nad jasným porušováním ústavního slibu (nejen) prezidenta republiky, ale i premiéra či poslanců, kteří slibovali ctít Ústavu, zákony a zájmy lidu a teď svůj slib zahrabali do škodolibosti v pevné víře, že ústavní žaloba, kompetenční spor, obecný zájem občanů „vědět jako to vlastně je“ je pro politiky tabu. Právě proto se asi nedozvíme „jak to vlastně je“. Ne že by scházeli výklady, komentáře laiků i odborníků. K čemu jsou? Jsou věrohodné v míře autority autora. To není jistě málo, ale…Co naplat, v právu platí, že jediný závazný výklad ústavy či zákonů může dát jen soud, v tomto případě Ústavní soud. A tak se ho vlastně raději politici neptají, neboť „kdo se ptá, moc se dozví“.
Unášíme se spory o jmenování ministra. Hmm. Za mých mladých let (dá li se tak nazvat doba let 2005-2006) premiér dřív než nějaký ústavní krok udělal, konzultoval s prezidentem. Dobře věděl, že podle ústavy musí prezident vyhovět návrhu premiéra na odvolání či jmenování toho či onoho člověka. Ale než pustil do světa informaci, přinejmenším předem věděl, „s jakou se potká“, co na to pan prezident řekne.
Je trochu dětinské vypustit předem „dráčka z klece“ a spoléhat, že se to nějak vyřeší. Ale o tom dál psát nechci, to je jen atmosféra dnešních dní jak ji vidím z dálky i z blízka.
Mezi tím vláda neřeší otázky jiné. A protože jeden z největších problémů současné společnosti v ČR je neuspokojivý stav v oblasti bytové politiky, což je můj obor profesní po mnoho let, chci se zabývat především tímto problémem.
Včera večer jsem si přečetl úvod tohoto článku? „Krize bydlení se vyhrocuje. Může za ni pomalý a neschopný stát.“ Píše se v něm?
„Poradenská firma Deloitte přináší už osmým rokem pravidelně velké srovnání Property Index, popisující, jak bydlí Evropané. Jaký byt si za svůj plat mohou dovolit, kolik let na něj musí vydělávat a na kolik je přijde nájemné. Analytici pracují s tvrdými daty z katastrů nemovitostí, smluv o prodejích bytů, stavebních povolení, cen hypoték a nájmů. Nejsilnější zprávou loni publikované studie, mapující stav roku 2017, bylo, že pro Čechy je bydlení nejméně dostupné z celé Evropy.[1]“
Co, nebo kdo je to stát? Je to (dle moudrých věrozvěstů) základní územní mocenská jednotka, instituce disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti – tedy státu. Od toho se také odvíjí ústavní členění mocí – výkonné, soudní a zákonodárné. Dovozuji, že nadpis článku tvrdící že…“může za ni pomalý a neschopný stát“ znamená, že za neuspokojivý stav v bydlení může pomalá a neschopná vláda“. Je to pravda?
Start této vlády, programové prohlášení, by takovému soudu nenasvědčovalo. Stručně – vláda se zavázala provést revizi koncepce bytové politiky (dodnes neprovedeno), bude usilovat o modernizaci právní úpravy pro společenství vlastníků a bytová družstva (činí právě naopak, hloupou konstrukcí „vypořádacích" podílů družstva skoro likviduje – viz aktuální jednání Parlamentu v 2. čtení), zvýší objem finančních prostředků na bytovou výstavbu (stačí se podívat na materiál rozpočtu SFRB a je jasno, že se nic takového neděje), podpoří dostupné nájemní bydlení pro seniory (nic takového nedělá kromě naivních pokusů podivných dotací na pár bytů), pomůže mladým lidem, rodinám, samoživitelkám a lidem s nižšími příjmy (zákon o neziskové společnosti, dostupném bydlení či bydlení sociálním kupodivu vláda v rozporu se svým programem nepřipravuje, ba odmítá). A ty nepatrné investiční pobídky, těm může věřit jen úplný laik. Už ani o té nesmyslné vládní čtvrti v Letňanech či národním investičním plánu se nemluví.
To by mě trefil šlak. Řešíme ministra kultury, utápíme se v ohromných rozporech a mezi tím není čas na práci. Opakovaně nabádám své kolegy spolustraníky ale ostatně „všechny politiky dobré vůle“ aby jasně pojmenovali současný stav plnění programového závazku vlády. V bydlení – bez ohledu na to, že je pravda to co zpráva Deloittů píše – ministerstvo pro místní rozvoj již 6 let ztrácí čas a bytové kompetence neuplatňuje vůbec, zrušilo sekci bytové politiky (ministryně Šlechtová) a odmítá výše uvedené zákony i koncepci jako takovou (ministryně Dostálová a premiér Babiš). Prostě hnutí ANO sice do společného programu zapsalo, co si ČSSD přála, ale autoritativním rozhodnutím premiéra-zákon není potřeba – jej bez souhlasu sněmovny ruší, neguje.
A kdo na to doplácí je jasné a absurdní zároveň. Hnutí ANO má pořád nejsilnější preference voličů. Asi umí v politickém divadle obsadit dobré herce a řečí volnou slíbit lidem že bude líp tak vehementně, že divák – volič – nepostřehl, že je čím dál hůř, alespoň v bydlení. To rozum nebere. A ČSSD? Poté, co odešel z vedení strany Jiří Paroubek schválil její ústřední výbor tří týdny po volbách 2010 tézi Valtra Komárka o nesmyslnosti politického marketingu (jeho projev byl rozeslán všem místním organizacím) a tak rodící se ANO převzalo i agenturu PSB z USA a dál, jak je vidět, úspěšně politický marketing rozvíjelo. Valtr měl ale v jednom pravdu – jen marketing nestačí, volič, když uvidí, že se sliby neplní, přestane straně důvěřovat. ČSSD skočila „ode zdi ke zdi“, ale hnutí ANO je dnes právě v oné situaci – sliby se neplní a v bydlení je čím dál hůř. Sací bagr drahého bydlení odsává mnohem víc, než by bylo nutné, pokud by vláda zdivočelý trh bydlení tržně konformními nástroji korigovala. Reálná (pořizovací) hodnota nových bytů je maximálně jen 60 % hodnoty, za kterou developer prodává (to bude křiku, ale ať stavební firmy řeknou, za kolik dílo zhotoví).
Odborná profesní sdružení jsou schopna napsat koncepci nutných opatření v bytové politice v řádech týdnů. Obsahovala by vše potřebné pro vlastníky bytů, bytová družstva, nové zákony o neziskové bytové společnosti, návod jak má postupovat obec (s obdobnými kompetencemi jako třeba v Británii či Rakousku), zákon o udržitelnosti nájemního bydlení, podpoře mladých rodin a pro pravicové strany pozor, bez výrazně vyšších nákladů na rozpočet. Ostatně podpora družstev je třeba zde v USA věcí republikánů i prezidenta Trumpa, stejně jako v mnohých dalších zemích. Britové od státu již na sociální byty peníze nechtějí – dají developerovi vydělat a on jim za to postaví určitý počet bytů v režijní ceně…
Prostě svět má s bydlením dost problémů, ale mnohé země jsou již v jiných patrech a mají cca 25 – 35% bytů v dostupných cenách a ekonomickém nájemném.
Prosím proto ČSSD, aby přestala mluvit o odchodu s vládní koalice a vzala si reformu bydlení za své téma. Nemusí přitom požadovat změny na MMR. Bydlení je dnes inter rezortní věc, kde spolu s MMR působí MPSV, MS, MF a další. A konečně by také měli procitnout lidé, zejména mladí a senioři. Měli by se ozvat stejně, jak vzedmuli vlnou ekologických aktivit. Klimatické změny jsou důležité, ale bude li někdy pršet, je potřeba se někam schovat. Do bytu, domku, musí být kam. A to dnes vždy není.
[1] https://www.echo24.cz/a/Syd8s/krize-bydleni-se-vyhrocuje-muze-za-ni-pomaly-a-neschopny-stat
