Terorismus, zase ty Vrbětice, politici.

Diskutovat s nejvyšším státním zástupcem o tom, zda v současné době všudepřítomné skloňování kauzy Vrbětice a ruských rozvědčíků je nebo není teroristický útok považuji za nadbytečné. 

     Pan nejvyšší státní zástupce Zeman již několikrát učinil úkony, o kterých lze pochybovat a čas ukáže, zda a jaké důvody ke svým prohlášením, které pomátly i předsedu vlády, měl či neměl. Diskuse a reakce politiků jsou ale jaksi zmatené, alespoň doposud byly.

     Od výbuchů uplynulo mnoho času. Čas hojil rány a na kauzu se pozapomnělo, aniž by někdo řekl, "proč se to stalo". Až nyní, a poměrně překvapivě. Ale vraťme se k polemikám v současnosti.

     Ruští emisaři měli v úmyslu zastrašit obyvatelstvo a přinutit vládu, aby zamezila obchodníkům skladovat zbrojní materiál na našem území. Že šlo o bulharský subjekt není rozhodující, akt se uskutečnil na našem území, zničil ve značné míře část našeho území, usmrtil dva české občany a měl to být zvednutý prst vůči našim obyvatelům i vládě, aby netrpěla nic, co se ruským zájmům příčí. Byla li činnost bulharského podnikatele legální, tedy v souladu s našim právním řádem také dodnes nikdo nepotvrdil ani nevyvrátil. Byla li legální, pak celý případ má ještě ostřejší kontury. Vláda ale – mlčí.

     Terorismus ano nebo ne, o kterém se nyní diskutuje, je určitou obdobou lokálních válek vedených proti osobám a majetku. Jeho odlišnost je dána formou, podstatou aktu a použitými prostředky.

     Zastávám názor, že „Akce Vrbětice“ v souvislostech dnes známých je mezinárodním zločinem za který nese odpovědnost stát, který své občany k tomuto aktu na cizí území vyslal. Tedy nesporně za tento zločin odpovídá Ruská federace. Že, poplatně tradicím, zapírá, odmítá, útočí verbálně i na poli diplomacie, to je tradiční atribut politických představitelů Ruské federace. Pravdu nepřizná za jakýchkoliv okolností. Ani o agresi v roce 1968.

     Přitom identifikace občanství teroristů je nesporná a z toho odvozená odpovědnost taktéž. Z toho lze dovodit i provokativní ráz této akce, ať již souvisí s Ukrajinou nebo Sýrií. Rusko ztrestá kdekoliv kohokoliv, kde jedná v rozporu s jeho představami. Jiný postup, odpovídající mezinárodnímu právu, jednání s Českou republikou namísto výbuchu skladů, to považují za neefektivní.

     A právě šok, který mezi občany tato akce vytváří, má pro politické představitele RF cenu zlata. Stačí číst na sociálních sítích proklamace politiků, reakce občanů včetně tradičních fejků a podivných konstrukcí. Od hradu (Jiří Ovčáček) do podhradí, všude ostré polemiky. Posouzení nechám na ty, kteří tyto polemiky sledují. U mne hrůza. Pro člověka který pamatuje šok roku 1968 nepochopitelné.

     Mám ovšem pocit, že právě této situaci pomáhá podivný a nejasný postup naší exekutivy. Politici jakoby neustále lavírovali v objasnění svých postojů a proklamací. Včera „hot“ dnes „čehý“. Hra na zastírací manévry s cestou ministra vnitra do Ruska, jeho proklamace nabídky jednání prezidentů USA a RF v Praze, šlo li o zastírací manévry, pak jsou přinejmenším nešťastné. Chápu, a mám dík své profesní historii i zkušenost, že kvalita práce politika i ústavního činitele je dána kvalitou jeho okolí, odborného aparátu a také ochotou sebevědomého politika těmto lidem naslouchat. Účet za svoji práci však skládá ústavní činitel.

     Nedivím se poznámce Petra Dimuna z České justice, že „Marek Prchal byl pod vlivem omamných látek“. Píáristi jsou pro politiky cenné zboží, ale věrohodnost představitelů státu žádá exaktnější postup. Prostě změny rétoriky premiéra jen vyvolávají úsměv na tváři ruských politiků. A jsou li původcem jeho lavírování a omluv tito lidé, jde o důkaz, že do vážných situací s mezinárodním dopadem zasahovat nesmí. Přinejmenším to, možná nesprávně, dokazuje určitou nejistotu premiéra, který jako obvykle reaguje až na převažující mínění veřejnosti.

     Zdá se, že namísto hektických tiskových konferencí bylo vhodnější před jejich konáním informovat diplomatickou cestou představitele Ruské federace o závažných zjištěních. Nemám na mysli „zamést kauzu pod koberec“, ale postupovat věrohodně, jasně a transparentně. Sebevědomě. To je ale pasé. Tedy nyní.

     Ostatně pozorovatel jiné kauzy – „Dukovany“ musí být unesen, je to jak z podivného románu – návrh zaslat bezpečnostní dotazník Rosatomu, personální změny, které mnozí přičítají tlaku hradu na odchod politiků, kteří vyjadřovali nesouhlas s takovým postupem, pak kauza Vrbětice a proklamace, že Rosatom již je mimo hru, to je také divoký rej. Divoká cesta od ničeho k ničemu. Proč? Nedivme se lidem, co za tím hledají.

     K tomu lze snadno nalézt informace od britského investigativního webu Bellingcat, který se specializuje na kontrolu faktů a open-source zpravodajství. Studiem jím publikovaných informací pochopíte, že mnohé informace, které dnes budí senzace byly již delší dobu známé. Již v roce 2020 společnost Bellingcat oznámila, že členové jednotky 29155 - včetně Chepigy a Mishkina - byli přítomni v Česku v době, kdy na severní Moravě explodovalo velké skladiště zbraní. Byl teprve tento fakt podnětem pro orgány činné v trestním řízení otevřít tuto kauzu? Odpovědi se asi nedočkáme. Nesoulad v čase v této kauze, tedy kdy byly důkazy investigativci vzneseny a kdy, hekticky, dramaticky a bezodkladně zrovna minulou sobotu prezentovány asi již vysvětlit nejde.

    Není to dnes snadná doba. Rozhodně ne pro ústavní činitele a politiky obecně. Ale je také testem jejich schopnosti řídit stát, nikoliv jako firmu, ale jako suverénní útvar. V koronavirové krizi nic moc. A tato situace věrohodnosti vládě nepřidá.