Teď už máme co jsme chtěli....

Není to tak dlouho, co politická scéna hekticky prosazovala přímou volbu prezidenta. Když v roce 2008 ODS a KDU ČSL ukázala jeden ze svých rutinních úkonů – přesvědčila jednoho (do počtu scházejícího) opozičního poslance aby prosadila volbu Václava Klause, když nezlomila jistě nezručného ale nikoliv bezradného Miloslava Vlčka, který se nenechal ovlivnit a zmanipulovat k tajné volbě, když tato forma hlasování dík „volební koalici“ ve sněmovně, tedy ČSSD, Strana zelených a KSČM nezískala většinu, pro další volbu nového prezidenta pod tlakem veřejnosti byla uzákoněna volba přímá. 

Jako vždy si politické špičky od odborníků nenechali radit, přehlíželi logické námitky, že přímo zvolený prezident se bude opírat o nesrovnatelně silnější mandát a tak by bylo vhodné objasnit nejasná místa v jeho kompetencích. Ostatně právník má u politiků (když se jim to hodí) pejorativní, nedůvěryhodné renomé. Podle mě hloupé pořekadlo „sejdou se dva právníci a mají tři právní názory“ je jen důsledkem toho, že jakákoliv kapacita může dávat jen autoritativní výklad práva, nikoliv legální (závazný), k němuž je povolán pouze soud. (mj. soudci jsou také právníci).

A jako vždy, nyní si této ignorace politiků užívají dosytosti. A to jsme jen pár měsíců po přímém zvolení prezidenta.

Představitelé parlamentních stran protestují proti záměru prezidenta Miloše Zemana vytvořit tzv.úřednickou vládu. Zeman chce kabinetem expertů řešit stávající politickou krizi, kterou rozpoutal policejní protikorupční zásah a následná demise premiéra Petra Nečase; představitelé stran zastoupených ve sněmovně ale upozorňují, že úřednický kabinet nemá v dolní komoře podporu a tím pádem ani legitimitu. Tolik stručně z tisku.

Ale jako obvykle, politici svým viděním světa se dopouštějí omylů, deformací ústavy, svérázných účelových výkladů.

Ale malá rekapitulace věcná:

Pláče především vládní koalice, tedy (snad) pravice. Ale čemu se diví? Sebevědomá vláda se 118 hlasy dokázala veřejnosti svou bídu vládnutí. Její zažité zákulisní praktiky vedly k destrukci, která nemá obdoby. Pověstné zákulisní praktiky působí jako žumpa. Je snad marnost připomínat všechny kauzy, metody, obchodování, zákulisní kupčení hlavně v poslední době, kdy koalice sublimovala do ztracena a přitom chtěla prosadit svou (nejen v restitucích, ale i u DPH atd.). Nejen politici, ale mnozí vysocí státní úředníci dosazení bůh ví proč bez jakékoliv kvalifikace, znalostí svých kompetencí, si pletou místa poblíž vlády jako svoji nedotknutelnou pravomoc řídit svět, právo neprávo. Znám důvěrně prostředí Úřadu vlády a ona jistá zdánlivá servilita vysokých úředníků, policie a zpravodajských služeb k tomu úředníky úřadu svádí ale její zneužití se mstí – diskredituje zejména premiéra a ten také na toto „dovládl“. Proto kvalifikovaný člověk takovému pokušení nepodlehne, naopak, brání mu.

Myslím, že se v hodnocení zamýšlených kroků prezidenta politici velice mýlí.

Myslím, že musíme přece jen odlišit, že nyní nejsme po volbách, ale před nimi. Lidé si nepřejí, aby vládla současná koalice, i když mnozí nesporně dobří ministři si to ani nezaslouží, doplácejí na svého premiéra a další dominantní osobnosti koalice.

Ale proces v řadě demise vlády, její přijetí, jmenování premiéra, jmenování nové vlády, žádost o důvěru a její vyslovení či odmítnutí je nejen řada ústavněprávních úkonů, ale i úkonů časových.

Tato vláda je v dikci ústavy prozatímní, do jmenování vlády nové. (úřednickou vládu neznám, to by ji musel nový premiér navrhnout ze stávajících úředníků ministerstev, ale tento pojem Ústava nepoužívá) Prezident republiky má v ústavě nespornou kompetenci jmenovat předsedu vlády a následně na jeho návrh vládu a není zavázán činit tak po domluvě či souhlasu Parlamentu. Taková vláda je tedy zcela legitimní. Je-li po volbách (což není) považoval bych za schválnost prezidenta, pokud by jmenoval někoho jiného, než představitele strany vítězné, ale ani k tomu jej Ústava nezavazuje.

Krok, kterým dočasně legitimní vláda získává legitimitu trvalou je až okamžik hlasování o důvěře vlády. Pokud podporu nezíská, legitimitu ztrácí a stává se znovu vládou v demisi, tedy vládou prozatímní Další ústavní postup Ústava definuje přesně. Prezident má ještě jeden „pokus“ jmenovat premiéra a vládu, která se pokusí o získání důvěry sněmovny. Třetí pokus má předseda poslanecké sněmovny a následuje rozpuštění parlamentu.

Koaliční politici tedy hudrují na pana prezidenta zbytečně. Nečiní nic špatného, když svým postupem zabrání vládnout koalici, která se zcela zdiskreditovala, až do termínu voleb řádných. Jeho premisa při jmenování premiéra, který se staví vládu s odborníků (lépe bych řekl s bývalých (a možná i recyklovaných) politiků s jistou praxí na tom kterém ministerstvu) vychází jistě ze značné míry pravděpodobnosti, že taková vláda důvěru nezíská. Pak může jmenovat premiéra jiného, je to legitimní, ústavní, lege artis.

Existuje však možnost, o které opozice mluví trvale. Postup prezidenta dává impulz celé politické scéně, aby Parlament svoji převahu v našem ústavním systému prokázal hlasováním o svém rozpuštění. K tomu pana prezidenta nepotřebují a on musí akt předčasných voleb akceptovat. Tato situace je více než pravděpodobná, a také odpovídá většinové vůli obyvatel.

Jestli chce někdo prezidenta odsuzovat či nařknout z čehokoliv, pak ať si počká na kroky další, tedy na délku jeho případného otálení s provedením ústavních kroků, které udělat sice musí, ale jasné určení času lze nazvat jen pojmy „bez zbytečného odkladu“.

Mně tedy vůbec nevadí, když pár měsíců místo této vlády bude vládnout prozatímní vláda složená s odborníků, naopak.

Přimlouval bych se ale za co nejrychlejší řešení. Jen v souvislosti s novou kodifikací soukromého práva je třeba přijmout desítky prováděcích předpisů. Parlament by tak měl faktor času zvážit a možná přece jen účinnost občanského zákoníku před seberozpuštěním o nějaký čas odložit. Ale to je jiná kapitola. Tím doplácíme právě na neodpovědnost politiků současné vlády, kteří svými postupy tuto krizi vyvolali.