Sprosťárny? Nikoliv. Důsledek přímé volby prezidenta.

     Poslouchal jsem onehdá diskusi politologů, novinářů nad vystoupením pana prezidenta Zemana v „Hovorech z Lán“. Jeden novinář, je jedno, který, řekl něco jako…“přímá volba je správná. Vzpomeňme, jak to vypadalo při poslední volbě parlamentem.“ Nesouhlasím, tvrdím, že ony výroky prezidenta nebyly úletem ale vědomé a jejich příčinou je právě přímá volba. Proč?

Diskuze o tom, zda vulgární slova patří do slovníku ústavního činitele číslo 1 je nemístná a zbytečná. Je to prostě neomluvitelné. Od Austrálie po New York, všude se o nás píše. A nemám obavu, že osobnost prezidenta ovlivní způsob volby. Neovlivní způsob, ale ovlivní samotnou volbu. Ale nedá mě, abych se nevrátil k oné „odstrašující“ parlamentní volbě, která byla důvodem pro přijetí ústavních změn o volbě přímé.

     Procedura, podle které se tehdy volil prezident, nebyla tak nejasná jak se dnes hovoří. Měl jsem tehdy jako ředitel kabinetu předsedy Sněmovny gesci nad touto procedurou. Jak parlamentní legislativa, tak námi deset oslovených ústavních právníků (m.j. pánové Pavlíček, Gerloch, Kysela, Filip, Hřebejk a další) se na proceduře shodli.

     Zjednodušený rámec byl tento. Podle tehdejší úpravy mohl společné schůzi obou komor předsedat pouze předseda Sněmovny. Způsob počítání hlasů v obou komorách či v třetím kole společně nebyl nikým zpochybňován. To co bylo předmětem bouřlivých sporů nikoliv právníků, ale umanutých politiků bylo, zda se má hlasovat tajně nebo veřejně. Proč? Přece při veřejné volbě se „zrádci“ toho kterého tábora veřejně odhalí, tak že jejich přesvědčování bude „složitější“, ve své straně se odepíší.

     Konsorcium právníků se shodlo jednoznačně na tom, že způsob volby (tajná nebo veřejná) se musí v první řadě hledat v textu příslušného zákona. Ten říkal, že se hlasuje veřejně, pokud zákon nebo usnesení obou komor (každé zvlášť většinově) nestanoví volbu tajnou. Každý kdo umí číst, to může osvědčit, nic jiného v zákoně nenajdete.

     Tehdejší vládní koalice nebyla jednotná. Zelení nepodporovali zvolení pana Klause. ODS měla tehdy prostou většinu hlasů v Senátu. Lidovci podporovali V. Klause. Podporovatelé pana Švejnara pak chtěli volbu veřejnou. Považovali ji za poctivější. Ať národ vidí, jak kdo hlasuje.

     Bylo tedy nejprve navrženo hlasovat o způsobu volby v obou komorách. První návrh byl logicky, aby se hlasovalo tajně. Ten návrh prošel v senátu, nikoliv ve sněmovně. Čili návrh na tajnou volbu schválen nebyl. Jedna komora nestačí.

     Ve sněmovně nelze hlasovat jinak než veřejně či tajně. Právníci tedy jednomyslně tvrdili, že pokud neprojde v obou komorách volba tajná, není jiná možnost, než volba veřejná. Tedy dál se už o ničem nehlasuje a volí se veřejně. Tečka.

     To se ale nehodilo podporovatelům Václava Klause. Proč, zmíním se později.

     Této proceduře se proto podporovatelé volby Klause bránili zuby nehty. Navrhovali postup, který ovšem neměl v ústavním právu ani v jednacím řádu sněmovny, podle kterého se postupovalo, žádnou oporu. Argumentovali: „My jsme hegemoni, my rozhodneme, jak se bude volit a to prostou většinou obou komor“. Nebo „musí vzniknout dohadovací výbor“. Je nesporným faktem, že tehdejší předseda sněmovny, na kterého byl nesmírný tlak, kterému bylo sděleno, že ODS navrhne jeho odvolání, toto vše ustál a od stanoviska ústavních právníků se neodklonil. Nic na tom nemění, že si tu a tam nebyl jistý. V tom každý, kdo je spravedlivý, musí Miloslava Vlčka uznat. To je vše. Procedura byla jasná a nebylo o čem se hádat.

     To, co bylo předmětem novináři odsuzované volby, nebyla procedura, pravidla, způsob volby. Bylo to pozadí volby. Nikdo se tím nikdy nezabýval. Bylo jasné, že v třetím kole volby (kdy hlasují obě komory současně a to veřejně) rozhodne o volbě prezidenta jeden jediný hlas. O ten se bojovalo. Proto to neustálé kuloární dohadování, vyostřená atmosféra. Nejen prázdné nábojnice některým poslancům, ale atak na ty, o kterých ten či onen tábor podporovatelů věděl, že se dají zviklat, to bylo to, co zasloužilo odsouzení. Námi zvolení poslanci umanuti touhou po vítězství byli schopni všeho. O co se bojovalo? O to čeho jsme byli svědky v roce 2006 a co by se mohlo opakovat. Zvolený prezident se totiž tehdy také choval bez ohledu, jak byl zvolen – přímo či nepřímo – tak, že stranil svým zvolitelům. Topolánkovu jednobarevnou vládu nechal vládnout bez důvěry čtyři měsíce a pak pana Topolánka znovu pověřil sestavením vlády a nechal mu čas 4 měsíce, pověřil ho v okamžiku, kdy bylo jasné, že získal dva hlasy Melčáka a Pohanky. O to šlo, o prezidentovy pravomoci při sestavování vlády. O nic méně, o nic víc. Na to už se zapomnělo.

     Tohle vše bylo již tehdy ve hře. Proto se lustrovaly osobní poměry poslanců či senátorů. Na koho se mohlo cokoliv „vylustrovat“ tak se to použilo. Stačilo, když někdo neměl jistou kandidaturu své strany v budoucích volbách. Nebo když se začala o někom šířit pověst, že byl agentem vojenské kontrarozvědky. A když jednoho takového poslance přesvědčili, boj ustal, Václav Klaus byl zvolen.

     Těch zápletek bylo jistě více. S oním poslancem ČSSD jsem mluvil na čtyři oči. Také u mne v kanceláři seděl jeden vyjednavač příznivců prezidenta, a to až do okamžiku když jsem mu sdělil, že jeden poslanec oznámil své straně, že bude hlasovat pro V. Klause. V tom okamžiku se ihned vzdálil a ještě té noci byl novináři přistižen, jak v jednom hotelu mluví s Václavem Kalusem. Podrobnosti si ponechám do knihy, kterou (nejen) o prezidentské volbě ale o období let 2004 až 2010 připravuji a která popisuje řadu dalších kauz, včetně okolností o předčasných volbách v roce 2009, které se nikdy neuskutečnily.

     Neříkejte prosím, vážení novináři, že volba Parlamentem byla strašná. To co bylo strašné, byly osobnosti poslanců a senátorů, politické čachry, hraničící s korupcí, kde ÚOOZ samozřejmě pod vedením osob nakloněných silnějším, nikdy nezasáhl. To až mnohem později. Jedno tak, jindy onak. Karavana jede dál.

    Je to ale minulost. Přímá volba má obdobná rizika, ovšem v kampani před volbami. Pomluvy, ataky, hanlivé inzeráty. To tu nebylo? Divme se, že zvolený prezident využívá plně svůj silný mandát. Divme se, že chápe kdo je jeho voličem. Intelektuálové z pověstné „pražské kavárny“ to jistě nejsou. Frustrovaní občané, kteří za záclonou přihlížejí, jak si elita národa a mnozí „podnikatelé“ užívají svých privilegií, mnohdy i nespravedlivě jim splývají poctiví se zloději, ti také nejdou pro sprosté slovo daleko. A možná i pro horší slova, než zvolil pan prezident. Já jsem přesvědčen, že pan prezident se nedopustil žádného nevědomého úletu. On jen nazval pravým jménem některé jevy a to řečí oněch frustrovaných občanů. A těch je mnoho, ne-li většina. Příčinou je tedy přímá volba a permanentní boj o budoucí voliče.