Sociální rezervace? Nebo skansen jak neřešit problém?

Už se mě to ani nechce psát. Nebýt toho, že se v posledních dnech začíná o problémech sociálního bydlení mluvit v médiích, považoval bych toto téma za ztracené. Přitom absolutní lhostejnost k tomuto tématu ze strany politiků (až na opravdu výjimky) a podcenění problému přinese jen zbytnění problémů. Ti, za které se platí cestou pomoci v hmotné nouzi předražené nájemné si již zvykli, že se o ně stát postará, aniž by mu něco museli vrátit. Je to černá díra, ale když není jiný model, bude muset ještě nějakou dobu fungovat. Proto jsem se vrátil k určitému odbornému pohledu a k možným řešením.

     Doba předvolební obvykle přináší hesla, vyjadřující zjednodušenou, heslovitou formou priorit soutěžících politických stran. Média pak využívají prostor k tomu, aby přinášely polemiku, kritiku, vyjádření odborníků té které oblasti.

     Zaregistroval jsem, že téměř ve všech médiích se čím dál častěji hovoří o problémech v bydlení, zejména pro občany v bytové či hmotné nouzi. Jsou to především problemy ubytoven v různých lokalitách. Existuje přímá úměrnost mezi výší nezaměstnanosti v regionech a koncentrací skupin obyvatel, které jsou považovány za “nepřizpůsobivé”.

     Politické strany však v této oblasti jsou v pozici reaktivní vize. Samy nepřináší často žádná řešení, pouze reagují na témata médii otevíraná.

     Teorie bytového trhu je založena na tom, že je nutné vytvářet nástroje právní, ekonomické či strukturální k tomu, aby si na tomto specifickém trhu mohla většina obyvatel najít důstojné bydlení odpovídající jeho ekonomickým poměrům, schopnostem i potřebám. Začínáme-li od skupiny ekonomicky úspěšných osob pak jde o nástroje podporující přístup k bydlení vlastnickému, zejména hypotéky, stavební spoření. Nájemní bydlení pak vyžaduje rozumná pravidla pro sjednávání nájemného a určitou stabilitu tohoto segmentu včetně pravidel pro řešení případných sporů. Další skupinou bývají formy bydlení v nestátních formách s ekonomickým nájemným, které kryje náklady na provoz domů a bytů. Jde zejména o bydlení družstevní.

Ve všech moderních zemích však existuje skupina osob, která  se dostává do potíží při zajištění odpovídajícího bydlení. Těm má pomoci tzv. sociální bydlení jako komplex promyšlených opatření na podporu osob v nouzi či na okraji společnosti.

A to nehovoříme o celém segmentu údržby, záchovné péče, podpory výstavby se všemi multiplikačními efekty schopnými pozitivně a zantelně ovlivnit ekonomku země.

    Bytový trh má svoji logiku, mnohdy podceňovanou, ale ve svých důsledcích neúprosnou. Pokud neprovádíme trvalý monitoring potřeb, pokud neznáme onu logiku a důsledky nečinnosti státu, drive nebo později se dostaví důsledky, kterých jsme nyní svědky.

     Bytová politika po roce 1989 se vyznačovala značnou mírou nahodilosti, nekoncepčnosti. Politici ji nepovažovali za “politicky atraktivní”. To přineslo nepromyšlené kroky, například bezplatný převod vlastnictví bývalých téměř dvou milionů státních bytů na obce, ovšem s regulovaným nájemným. To nebylo ani na ekonomicky odůvodněných nákladech na provoz domů. Obcím nebyla dána žádná povinnost v oblasti sociální, ale ani žádný nástroj, kterým by mohly sociální politiku v bydlení realizovat. Výsledek? Tisíce obcemi privatizovaných domů, které již sociální roli hrát nemohou.

     Ale ani podpora vlastnického bydlení – hypotéky či stavební spoření – nebyly výsledkem aktivity tehdejších vlád nýbrž dílem několika poslaneckých návrhů poslanců, kteří tyto spojitosti pochopili.

     Družstevní bydlení se zastavilo na křižovatce mezi družstevním nájemním a vlastnickým bydlením, takže take významnější roli v segment sociálním nehraje.

     Výsledkem je stav současný, který nám predikovali zahraniční odborníci již dávno. Neexistuje-li neziskový sektor s nízkým ekonomickým nájemným, stane se sociální bydlení požíračem veřejných financí, absurdně nejdražší formou bydlení v domech nevalné kvality.

     Jen na okraj – Francie má své bydlení ve firmách HLM, Britové své bytové asociace, Holnaďané bytové korporace, Rakušané obecně prospěšná společenstva bytová, Němci či skandinávské země bytová družstva. Každá moderní zem má se sociálním bydlením problem, ale každá má nástroje, jak jej zajistit. Pokud tak nečiníme, ujmou se poskytování přístřeší v ubytovnách podnikatelé, kteří stanoví výši “nájemného” nikoliv na základech parametrů pro určení výše nájemného, ale na hranici státem poskytované pomoci v hmotné nouzi. Výsledkem je nájemné mnohdy vice než třikrát vyšší než v nájemním sektoru. Čím déle bude tento stav trvat, tím vice tento pseudosektor zbytní.

     Klienti v ubytovnách pochopili, že sice ne příliš důstojně, ale přece jen bydlí vlastně bezplatně, na náklady státu. Kolik se za to platí je příliš nezajímá, peníze jdou rovnou na účet poskytovatele. Pracovní návyky tito lidé ztratili již dávno, je to třetí generace nezaměstnaných. A tak zabředávají hlouběji do problemů, blíže k sociálnímu dnu se všemi důsledky, včetně radikalizace těch, kteří jim jejich způsob života se všemi negativy vyčítají.

     Politici se do řešení problem nevrhají. Jde totiž o oblast, kde se jakékoliv nové opatření začne projevovat v řádu let, tedy se značným prodlením. To je ale zásadní chyba. Mnohá řešení jsou pak populistická ale ve svém důsledku jen problem vyostří. Vize, že snížím dávky v hmotné nouzi ze dne na den přinese jen vybydlení ubytoven, a pak již nebude ubytování poskytovat nikdo. Je to časovaná bomba, to ví v moderní Evropě každý rozumný politik.

     Řešení existuje ve třech krocích. Lidem s nižšími, ale přece jen nějakými příjmy a mladým lidem můžeme přinést levnější bydlení v nových “sociálních bytových družstvech”. Jejich právní úprava již existuje a umožňuje i případnou rozumnou podporu z evropských fondů.

     Obce se asi nevyhnou určitým povinnostem v oblasti sociálního bydlení, avšak musí být uměřené jejich možnostem a doprovázeny ekonomickými a právními nástroji.

     Samotná pomoc – formou příspěvků na bydlení, pomoci v hmotné či bytové nouzi, nova pravidla a podmínky pro jejich poskytování vyžaduje přijetí příslušného zákona o sociálním bydlení.

     Mnohým současným politickým stranám se ani nedivím, že raději tento problem přehlížejí. Strany nedávné vládní koalice měli 7 let na to, aby cosi přinesly – marně, bez výsledku.

     Média by se měla častěji ptát na tuto oblast a žádat konkrétní odpovědi. Je nejvyšší čas a tato oblast je stejně významná jako jiné, třeba zdravotnictví, doprava a podobně.

     Ale dosud zveřejněné programy o této oblasti příliš nemluví.