Sociální bydlení? Bez vládní koncepce to nepůjde

V pozičním dokumentu „Platformy pro sociální bydlení“, který byl zveřejněn minulý týden, je kritizována vláda, že nepřijala ucelenou koncepci sociálního bydlení a omezila se na řešení dílčích, popravdě nejviditelnějších segmentů – dávkového systému a sociálních ubytoven. S tímto názorem musím souhlasit. Kde však nalézt příčiny tohoto stavu? Schází snad vůle řešit tuto oblast bytové politiky? To nelze tvrdit. Pracuje (až příliš) mnoho pracovních skupin na určitém zadání, politici nešetří proklamacemi, že hodlají problém řešit. Tak v čem je problém?

Ve specifickém segmentu bytové politiky, sociálním bydlení se prolínají kompetence minimálně třech rezortů. Ministerstvo práce a sociálních věcí řeší především nastavení dávkového systému podpor a též podmínky pro jejich poskytnutí, to vše v dokumentu s názvem „zákon o sociálním bydlení“. Ministr pro lidská práva a gestor legislativy logicky akcentuje úsilí proti sociálnímu vyčleňování konkrétních skupin obyvatelstva, práci s potřebnými a navrhuje formy řešení. Ministerstvo pro místní rozvoj pak řeší možnosti výstavby bytů pro sociální bydlení, jejich financování či technické parametry.

Tři, to je dav, píše se někde. Proč přes proklamovaná přecevzetí není výsledek v dohlednu? Proč nezávislí odborníci varují před neúplným řešením? Právě proto, že se v exekutivě začíná pracovat když ne od konce, tak z prostředka problematiky. To, co očividně schází pro sladění orchestru sólistů je dirigent s partiturou v ruce, či chcete-li, architekt. A tím nemůže být nikdo jiný než vláda.

Ta by měla zajistit komplexní pohled, konkrétní odpovědnost rezortů, termíny a především rámec řešení. Neměla by opomenout, že sociální bydlení začíná u skupin s nízkými či prakticky žádnými příjmy a tedy sociální prací v terénu. Že je třeba citlivě ale jasně vymezit roli obce, kraje a státu v celém systému. Že je třeba vzít v potaz, že ubytovny jsou výsledkem nečinnosti státu v uplynulých sedmi letech. Musí se nalézt kompromis mezi snahou omezit zneužití dávek a skutečnými potřebami na provoz ubytovacích zařízení. Je třeba hovořit s obcemi a respektovat jejich zkušenosti, neboť je zásadní rozdíl mezi ubytovnami zřizovanými obcemi, ve kterých fungují i sociální služby a divokým vybydlováním objektů či vlastických bytů mnohdy anonymními podnikateli, kteří nemají vůči ubytovaným žádnou povinnost a kdykoliv mohou ubytované vykázat.

Tedy prvním nedostatkem současného stavu je neexistence základního materiálu vlády – koncepce řešení sociálního bydlení v ČR.

Taková koncepce pak musí řešit nejen lidi v potížích, bez příjmu, práce, perspektivy, ale též nízkonákladové bydlení pro občany s nižšími příjmy a pomoc občanů v dočasných problémech žijící v nájemních bytech, kteří nedosáhnou na neustále se zvyšující nájemné.

Specifickou skupinou jsou pak senioři. Čím dál častější jsou případy, kdy se senioři dostanou do dluhové pasti, prohrají spor o zvýšení nájemného nejednotným a pochybným postupem soudů, s rozsudkem doplatit částky převyšující zdaleka několikanásobek jejich ročního příjmu. Řešení? V nedohlednu.

Varuji před vytvářením neobvyklých modelů. Při zpracování vládní koncepce by se mělo přihlížit k již fungujícím systémům v zahraničí. Je jich celá řada, já bych k úvaze doporučil dva:

První je Rakouský model obecně prospěšných společností bytových. Ten funguje již 141 let, má společné kořeny, neboť zákon z roku 1873 platil na našem území do roku 1948. Stanovuje podmínky pro výstavbu a provoz neziskových společností, subjektem může být jakákoliv právnická osoba, podnkatel, obec, pokud do svých statutů recipují podmínky uvedeného zákona. Nájemné je ekonomické, nákladové a tedy podstatně nižší než v místě obvyklé, tržní. Stát tak šetří, pokud poskytuje pomoc potřebným. Zahrnuje též pravidla pro výstavbu takových bytů. V systému dominují bytová družstva. Sociální bytové družstvo je u nás již upraveno, stačí jen formulovat financování takové výstavby.

Druhý je model Britských bytových asociací (housing asociation). Tento model existuje již 200 let a asociace spravují více než 2,2 milionu bytů. Systém funguje na těchto principech:

a)      Národní úroveň – to je koncepce a legislativa upravující pravidla práce,

b)      Obce – ty vedou evidenci osob vyžadující pomoc, osvědčuje jejich statut a zařazuje je do seznamů (čekacích listin) pro poskytnutí sociálního bydlení,

c)      Osvěta – místní orgány, nadace, neziskové organizace. Jde nejen o práci mezi potřebnými, ale také pomoc investorům při financování výstavby, zvolení formy (například sociálního bytového družstva) a podobně.

d)     Bytová asociace organizuje výstavbu domů a zajišťuje jejich správu.

Cílem celého systému, pokud jde o osoby na okraji společnosti, je jejich návrat do normálního života. Existuje na příklad projekt „Jistý začátek“ zaměřující se na rodiče s dětmi do 5 let, ale řada dalších projektů včetně rekvalifikačních kurzů. Jde o aktivní model práce.

V Británii existuje „Národní federace bytových asociací“ (NHF). Ta zajišťuje pomoc investorům, obcím ale zejména asociacím při zajištění financování výstavby či provozu domů. Představa, že jde o systém štědře dotovaný z veřejných zdrojů je mylná. Základními zdroji jsou soukromé aktivity, obdobné našim (neexistujícím, ale možným) PPP projektům. Spolupráce soukromého a veřejného sektoru musí být oboustranně prospěšná. Samozřejmě že existují granty, systémová pomoc. Nadace vychází z analýz vývoje v posledních desetiletích. Chápe omezenou funkci vlastnického bydlení, kdy levné převedení obecních bytů do vlastnictví vlastně tyto byty uvedly na trh s nemovitostmi za tržní cenu a tak prakticky žádnou sociální roli již nahrají. Tohoto naivního omylu jsme se dopustili i v ČR stejně jako v Británii v osumdesátých letech minulého století.

Zásadní odlišnost britského modelu spočívá v tom, že obec může rozhodnout že v jejím teritoriu musí investoři 50% z nově postavených bytů vystavět pro sociální bydlení. Bytové asociace tak dnes staví smíšený bytový fond. Přímo proti olympijskému stadionu v Londýně jeden takový areál bytové asociace stojí (Newton House). Jsou v něm luxusní byty s nájemným (v Kč) 150.000 měsíčně, s fantastickým výhledem na město a nadstandardním vybavením, ale i malometrážní byty. Z tržního nájemného dotuje asociace náklady nižšího nájemného pro sociálně potřebné. Současně v areálu jsou i domy pro seniory se sociálními službami. Žádná „Potěmkynova vesnice“ ale rutinně fungující model. Obdobné naleznete i jinde, třeba v Oxfordu v části Rose Hill. Nedávno tyto lokality navštívil náměstek ministryně pro místní rozvoj a tak lze čekat, že se některé návrhy řešení ze strany MMR objeví. 

Inspirace i zkušenosti existují. Jen schází potřeba oprávněných tyto modely studovat a zvolit reálná řešení. Je to běh na delší trať ale jakékoliv otálení se prodraží a nespokojenost obyvatel se bude zvyšovat. A to přece není zájmem vlády. Nebo těmto slovům nevěří?

Pokud skutečně vláda nevymezí prostor svoji stručnou a jasnou koncepcí,dopadně to, bohužel, jako když pejsek a kočička vařili dort. A to by byla škoda marné dobré vůle, veřejných prostředků i zklamání značné části veřejnosti.

Návrhy obsahu koncepce zpracovala například Česká společnost pro rozvoj bydlení a je připravena vládě pomoci. Věříme, že si potřebnost komplexního přístupu vláda uvědomí.