Parlament prohraje, i když žaloba senátu spěje.

Nečetl jsem text žaloby Senátu Parlamentu ČR na Václava Klause pro velezradu.  Nemám ambice se zde pokoušet o ústavněprávní analýzu, o tu se pokouší povolanější specialisté, kterých jsou plná média. Mě iritují zcela jiné okolnosti tohoto procesu. Jeden úhel pohledu napovídá, že má-li Senát podle (v tomto okamžiku) platného práva takovou žalobu podat, tak mu toto právo nelze odpírat ani jej za to peskovat.

Zpochybňovat proceduru s neschopností odlišit, co je neveřejné jednání a hlasování po jménech je absurdní již proto, že aktivní legitimaci žaloby včetně procesu schvalování žaloby bude jistě Ústavní soud zkoumat prejudiciálně a s touto situací se snadno vypořádá. Ostatně kvalita ústavních žalob svědčí o pravidelné ukvapenosti a o tom, že u nás má politický náhled navrch nad právem.

Podávání šikanózních žalob je u nás až lidová zábava. Teď se asi stává koníčkem politiků.

Ovšem soudci obecných soudů mohou namítnout, kolik občanů a z jakých důvodů podávají soudu žaloby na cokoliv a proti komukoliv, říkají jim „kverulanti“ a jak i přes kvalifikované odůvodnění, proč jim soud v jejich návrzích nevyhoví, tito napadnou i soud samotný nebo soudce.

Mě zajímá více jiný rozměr.

Měl jsem v profesním životě určitá období výkonu funkcí ve státní správě, kdy jsme se s kanceláří prezidenta republiky v názorech utkávali. Již v roce 2005 vedl Úřad vlády ČR verbální spor s prezidentskou kanceláří například na téma, zda může prezident bez dalšího odvolat premiéra (nyní se to objevuje znovu v tzv. extenzivním výkladu ústavy), nebo zda může odmítat jmenovat ministra, velvyslance a podobně. Pocit Václava Klause, že i ve svých kompetencích a ústavním prostoru se může pohybovat v bílém prostoru mezi řádky a tu být nečinný, tu až příliš činný, je tedy znám po léta. Nikdy ale nedošlo k významným střetům, ač mě bylo například tlumočeno, že jistého vládou navrženého velvyslance prezident „jmenuje, až přijde čas, protože navržený kandidát si prezidenta neváží“.

My, občané či státní úředníci můžeme toto kritizovat, odsuzovat, můžeme si to pamatovat a příště takové politiky nevolit, ale to je vše, co můžeme.

Zvolení poslanci a senátoři však mohou a mohli mnohé? Zůstává prezident v nečinnosti tam, kde komory naplnily ústavní proceduru? Vymlouvá se na to, že v ústavě je nejasná formulace? Tak ústavu změňme, doplňme. Precizujme kompetence a postupy ústavních činitelů v těch oblastech, které považujeme za tak významné, že je dnes, ex post, napadáme žalobou pro velezradu. Nedopustili se pouhé zrady na voličích též poslanci a zejména senátoři, když nejprve nechají 10 let prezidenta v právním režimu plném nejasností a pak jej napadneme žalobou? Bojí se politici nového prezidenta, mnohem co do váhy mandátu silnějšího, že bude nejen v tomto trendu pokračovat, ale ho i rozvíjet? Jaký strach. Pokud činí to, co smí, je to OK. Pokud si nové kompetence přivlasňuje bez opory v právu, pak je skutečným hegemonem Parlament, ten je zákonodárcem, ten vymezuje ústavní a právní prostor zvoleným politikům.

Poslanecká sněmovna, nesmiřitelně (a možná nemoudře) rozdělená pohledem na správu věcí veřejných, není schopna dohody ani nad takto podstatnými věcmi. Třeba se dočkáme žaloby současné koalice na Miloše Zemana, až se jim „nebude hodit“ jeho chápání svých ústavních kompetencí. A dnešní opozice (možná) toto odsoudí jako nízký až ubohý akt. Ach jo.

Jestli si politici myslí, že jim jakýkoliv nález Ústavního soudu osvědčí jejich pravdu či prokáže jejich omyl, ani v jednom případě to nebude pro ně dobrá vizitka. Je jen výsledkem toho, že po deset let nebyli schopni se dohodnout, zda náš právní řád a Ústava je jasná, logická a vyvážená. Ignorovat takové nedostatky je též ohrožováním demokracie v naší zemi. Zatím se nadává a hádá jen v hospodách. Zatím. Pak přijde demagogický „spasitel“, kterých zejména v senátu již pár je, a občany ošálí. I to je důsledek postoje senátu.