Média, amnestie, politici, opium svobody a kocovina

     Často se u nás hovoří o blbé náladě, nenasytných politicích, kteří nehledí na prostý lid, o populistech kteří slíbí „cokoliv chcete“ a média okolo toho spustí „mnoho povyku pro nic“.      Podivnou atmosféru cítím vždy, kdy si od naší politické reprezentace odpočinu v zahraničí a přes pravidelné surfování po internetových serverech mám na nějakou dobu klid od veřejnoprávní televize. Pak se vrátím a nevěřím svým očím. Pokud použiji ihned to nejodpornější, tak sleduji, jak v den úmrtí Jiřiny Jiráskové se redaktorka Drtinová ptá svých hostů „jak to bylo s jejím členstvím v KSČ v padesátých letech“. Vrchol taktu, slušnosti a projevu soustrasti, jen co je pravda.

Zamýšlím se nad tím vším. A hlavou se mně točí různé argumenty.

     Podstatná část naší veřejnosti snadno podléhá médiím. Nemají čas a mnohdy ani zájem zabývat se politickou scénou a vyberou si koncentrovaná moudra Čt24 a berou je (asi) tak jak jsou. Nelze to vyčítat občanům, je to však apel pro veřejnoprávní média. Redaktoři jsou mladí a draví (již) rutinéři, kteří se staví do role tribunů plebis, jakýchsi mluvčích lidu. Samolibé otázky redaktorů stylu „mě by zajímalo“ mě nutí k úvaze nad tím, zda jsou omámeni opiem svobody médií a vskutku se cítí povoláni vytvářet ve veřejném prostoru veřejné mínění, či zda trpí nedostatkem sebekontroly, sebereflexe. Na BBC by je vymetli.

     Máme vskutku zdeformovaný veřejný prostor a přes mé pocity z médií je kocourkov i v politické scéně. Snad ještě větší. Nepočetné politické strany (co do počtu členů) financovány „tak nějak“ od sponzorů či od členů si vytváří neproniknutelnou vrstvu permanentních poslanců ovládající vnitrostranické procesy. Ti jsou opakovaně voleni. Jakmile se však objeví nějaký zajímavý a podle politiků lukrativní post, ihned ho poslanci obsadí, jsou vlastně všude. ÚHOS ? Poslanec. NKÚ? Samí poslanci. ÚOOÚ? Také poslanci. Jejich kvalifikace? Nevalná, povětšinou, ale politik si poradí, on vnímá, představuje si. Výběrová řízení? Málokdy, a když, tak výběrová komise je složená z politiků v klíči dle voleb. Jak to dopadne, se ví předem.

     Pak je zde fenomén „nové generace“.

     Předseda ČSSD Sobotka prý napsal v souvislosti s prezidentskou volbou dopis členům, ve kterém mj. píše: Jeho kennedyovský věk pokládáme za přednost. S tím, jak dospívá a do veřejného prostoru vstupuje první generace narozená po roce 1989, se nám nabízí jedinečná příležitost změnit rázně kurz. Volbou Jiřího Dienstbiera můžeme symbolicky i fakticky opustit tápání a omyly éry, kterou zosobňují jména jako Klaus a Zeman a na níž se ve značné míře v posledních letech podíleli Jan Fischer a Karel Schwarzenberg.

     Neuvádím tyto řádky proto, že bych se chtěl jakkoliv vyjadřovat k osobě kandidáta Jiřího Dienstbiera. Ten politik má jistě budoucnost, nevím ale, zda osloví většinu voličů již nyní.

Mě zaujala téze předsedy Sobotky o nové generaci politiků, do které zahrnuje i sebe když píše že „nabízí se nám jedinečná příležitost změnit kurz“. Pravdou je, že současná politická reprezentace je většinově tvořena lidmi, kterým bylo v roce 1989 ani ne dvacet, ale také lidmi, kteří více než tři-čtyři volební období sedí v Parlamentu. Generační třenice tady byly vždy, pamatuji si, jak i rok 1968 a „Pražské jaro“ bylo přičítáno mladým politikům, kteří chtěli (uvnitř KSČ) vytlačit „konzervativce“ tedy tuhé stalinisty, což se jim podařilo jen na chvíli, pak přišel ale Husák (v podstatě také „nová generace“)  – lidi, kteří do té doby v politice nehráli zcela „první housle“.

No to si asi dnešní „mladí politici“ nemohou pamatovat, jistě.  Téměř pravidelně po dvaceti letech k takovým generačním výměnám dochází, ale ne vždy jsou pozitivní. Nová generace to je také Karolína Peake a její bezohledný atak na moc za všech okolností a bezostyšnost, jak v řádu hodin mění názory, celé Věci Veřejné kážíce vodu a sápající se po víně, alespoň v prvním poločase funkčního období. Pokračovat netřeba.

Já této generaci vyčítám jistou neslušnost, netaktnost a sebestřednost. Kritizují-li Fischera, kterého si prý vybrali jako kompromis „Topolánek s Paroubkem“ pak podotýkám, že celé politické grémium (až na jednu dvě výjimky těch, kteří tehdy byli ještě mimo) rozhodovalo o hlasování nedůvěry vládě Mirka Topolánka a projednávali též personální obsazení celé vlády včetně nominantů za ČSSD. Fischer jim nevadil, ale jako prezidentský kandidát? To je jiná!

Nová generace politiků je i Tomio Okamura, který káže tak nehorázné bludy a nesmysly, jeho sliby si nezadají se „slavnou“ písní „Poručíme větru dešti, kdy má pršet a kdy vát“. Myslím si, že úspěch v prezidentské volbě by neměl být založen na vnucování kritiky ostatních kandidátů voličům odhalováním jejich hříchů ale dobrou volbou uznávané osobnosti reprezentujících jejich stranu. Dehonestace je příznačná právě současné politické scéně.

     Je to právě dnešní mladá politická reprezentace, která není schopná jednat, mluvit spolu, jejíchž odborné podhoubí je velice vratké. Jen proklamace a ataky, bez jakéhokoliv výsledku a pak jak malí kluci zatěžují Ústavní soud žalobami bez šance na výsledek. A neúcta k předchůdcům v politických stranách? Tak třeba Miloš Zeman položil některým z nich základ jejich dnešní politické jsoucnosti, pod jeho vedením se dostali do poslaneckých lavic, tak jen si do něj kopněte, kdo nejde s námi jde proti nám. Mluví tak, že pokud by budoucí prezident byl opravdu z dvojice Fischer – Zeman, pak s ním nebudou mluvit celé jeho funkční období. No to je dobrý základ pro budoucnost, opravdu. Zapomínají, že ústavní zvyklost vyvazuje prezidenta z povinnosti jmenovat premiérem předsedu vítězné strany ale toho, kdo mu přinese 101 podpisů. Bude to ještě zajímavé, co nás čeká.

     Zakončil bych to mediálním hitem s názvem amnestie. Jen pár státních úředníků (nejvyšší státní zástupce Zeman, například) hovoří kvalifikovaně, se znalostmi věci. A média mixují koktejl tak šílený, že ještě včera ctěný prezident aby se zítra bál jít po ulici. Končí, má to za pár, tak do něj, už ztrácí hodnotu.

     A přitom manipulace na každém rohu. Snad jednu za všechny:

Samozřejmě, že amnestie velice podstatně ztížila odškodnění těch, kterým byla způsobena škoda.

Pokud trestný čin nebyl amnestován a řízení probíhalo v tzv. adhezním řízení. Poškozený měl podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a byl tedy oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Tento návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, přičemž je nutné, aby z návrhu bylo patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Z uvedeného je zřejmé, že nárok na náhradu škody nemůže uplatnit každý poškozený, ale jen některý, a sice ten, který má nárok na náhradu majetkové škody. Zda takové návrhy v jednotlivých kauzách byly učiněny je těžko obecně tvrdit.

      Trestní řád stanoví, že pokud soud odsuzuje obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, zpravidla mu v rozsudku uloží, aby škodu poškozenému uhradil, pokud byl nárok uplatněn včas. Jestliže tomu nebrání zákonná překážka, soud uloží obžalovanému povinnost k náhradě škody vždy, jestliže je výše škody součástí popisu skutku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Zprostí-i soud obžalovaného obžaloby, odkáže poškozeného na řízení občanskoprávní vždy. Poškozený má právo podat proti té části rozsudku, která se týká náhrady škody odvolání. Nemá právo odvoláním napadat výrok o vině a trestu.

Občansko-právní řízení, na které je poškozený zpravidla se svými nároky odkázán, je ovládáno zcela jinými zásadami než trestní řízení. Význam má především zásada rovného postavení účastníků (tedy poškozeného a toho, kdo škodu způsobil - pachatele) a zásada dispozitivnosti. Následkem toho že soud projednává a hodnotí pouze návrhy a důkazy předložené účastníky, sám z vlastní iniciativy, na rozdíl od trestního řízení, nejedná a důkazy neopatřuje. Důkazní břemeno leží na poškozeném, on sám musí dokazovat, že mu byla způsobena škoda v určité výši a že ji způsobil pachatel. V praxi je například neřešitelným problémem pro poškozeného již samo zjišťování momentálního bydliště a pracoviště pachatele, což je nezbytnou podmínkou pro vedení řízení. Je to tedy cesta možná, ale jistě složitá.

V obou případech je třeba říci, že odsouzení k náhradě škody ještě neznamená, že poškozený dostane zaplaceno. Právě ona délka řízení vede k tomu, že povinní již žádné peníze nemají a jsou chudí jak kostelní myš. K posouzení, zda jsou „tuneláři“ za vodou je třeba znát stav trestního spisu v každém individuálním případě. Ale rozhodně není vyloučeno se svých oprávněných nároků domoci. Tedy rozsudku, horší to bude s plněním. Tunelování umožnilo (a umožňuje) právní prostředí, právní řád, zákonodárci, tedy poslanci a senátoři, včetně té mladé generace to nebyli schopni řešit. Amnestie osob v trestním řízení delším než 8 let nebylo asi moudré, ale politici by raději měli mlčet. Řadu případů jsem schopen zcela konkrétně popsat.

Pravdou ovšem je, že všechny tyto okolnosti nejsou (nejen pro právníky) věcí neznámou. Při přípravě amnestie měla kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády či ministerstvo spravedlnosti načrtnout dopady takové amnestie, přizvat si do kolokvia přední odborníky praxe a právnických fakult a předložit prezidentu republiky a premiérovi analýzu předem. Ale takový postup zde prokazatelně nebyl. I to také výsledek činnosti dnešní politické reprezentace. Závěr si udělejte sami, už se v tom začínám ztrácet….Mám z toho kocovinu, bolí mě hlava a nemám dobré pocity.