Jednou budem dál. Evropské volby jsou důkazem.

Zamýšlíme se nad tím, co se u nás, potažmo v Evropské unii děje. Média chrlí úvahy tu více, tu méně slovutných politologů, sociologů, ptají se politiků, proč. Někdy se zdá, alespoň já mám ten pocit, že, u nás není důležité, co si oslovení odborníci skutečně myslí, ale kdo je ochoten odpovídat tak, jak slovutná média očekávají. Někde v režii sedí editor a do sluchátka, který má (tu a tam) redaktor v uchu, mu dávají pokyny „aby to divákům něco řeklo“. Výsledkem je pro moji generaci až neslušné „skákání do řeči“, fráze jako „mě by zajímalo“ a podobně.

Redaktor se tak pasuje do role veřejnosti, on má to svaté právo formulovat „co veřejnost zajímá, co chce občan slyšet“. Budiž, je to jakási vnitřní cenzura, manipulace, která dokresluje naši dobu plnou pitvání se (bulváru) v neštěstí jiných, především celebrit, politiků, ztráty soukromí, zveřejňování odposlechů, které pak ve většině případů jako přímý důkaz u soudu neposlouží a dle zásady „in dubio pro reo“ je pak soudce nemůže hodnotit jako důkaz potřebný pro odsouzení obžalovaného….

A v té jen stručně načrtnuté „atmosféře doby“ se konaly volby (nyní) do Evropského parlamentu. Výsledky komentovat nehodlám, ostatně spokojeni jsou zdá se všichni, co uspěli, vítězem je vládní koalice, vždyť jsme jedna parta. Budiž, i tak je možné výsledek komentovat. Bere to tak veřejnost?

Je však legitimní otázka, co se v Evropě, a také u nás děje. Jaké jsou příčiny, že nám v účasti ve volbách patří skvělé předposlední místo? Že v jiných zemích posilují krajně pravicové či levicové strany? Nejsem Lukáš Jelínek ani Erik Best, abych se pouštěl do rozsáhlých analýz, které patří do „hlavního názorového proudu“ (a také do vizí editorů). Ale nedá mě to, abych se nezamyslel a vyjádřil některé své pocity.

Proč byla účast tak nízká? Co mohlo (také) ovlivnit vůli voličů? Důvodů a polemik je plná nůše a řada z nich je asi pravdivá. Pokusím se vyjádřit důvody, které jsem doposud nikde nečetl.

Může existovat i zvláštní spojení. I když průměrné příjmy našich občanů jsou zdánlivě dobré, nejméně 60% obyvatel se potácí okolo 20 tis. Kč měsíčně, možná i méně, ovšem má-li štěstí, že práci má.

Europoslanec zvolením nakročí mezi milionáře s platem daleko vyšším než premiér. Tak proč je podporovat. To nejsou lidé, kteří by se angažovali pro blaho člověka, alespoň podstatná část občanů to tak asi necítí. Proč? Prostě jim nevěří. Do Bruselu je daleko.

Politika kde se v rámci politického marketingu neustále mluví, a to masivně, o korupci (především politiků) a to jedním dechem se spojuje trend doby s nezbytným šetřením ve jménu generací příštích, to asi irituje (rozdílnou formou) jak mladou generaci neustále testovanou podivnými státními maturitami, nekonečným studiem, i generaci mojí, které také v mládí slibovali, že „již zítra se bude tančit všude“.

Dnes kdy statisícům lidí hrozí exekuce, statisíce lidí splácí obézním bankám a podivným institucím úvěry (vycházím z oficiálních čísel) a nikdo jim nedává naději a tak (pokolikáté již) uvěří heslům jako „ano, bude líp“. Chraň Bůh autory když „líp nebude“. Koho pak budou volit a zda vůbec si nedovedu představit. Slibovat znamená plnit sliby. A ty nemají být nesplnitelné. Pravda je lepší, věřte. To zde již také bylo. Kdo to zpíval na náměstích „Jednou budem dál“?

Abychom si rozuměli. Nechci být ufňukaný vyznavač starých časů, ani k tomu osobně nemám důvod. Ostatně období 1948 až 1989 je právě tou dobou devastace hodnot svobody a demokracie, které budeme řešit ještě možná desetiletí. Byli jsme špičkou v Evropě. Za ta léta jsme se propadli tam, kde jsme byli na startu změn. Přes všechny nářky a žaly, ten režim minulý nechal v lidech jizvy různé hloubky, které dnes také různě hodnotí, ale demokratická společnost, o kterou se od roku 1989 snažíme, nemá alternativu, není lepší řešení. S ekonomickými koncepty je to horší. To pro ty, kteří by si moji úvahu vysvětlovali jako stesk nad „starými pořádky“. Naopak.

Myslím si, že pramen všeho co dnes zažíváme, ať to hodnotíme jakkoliv, je v nás samotných, v politické reprezentaci. Omámení svobodou, barevná saka a bílé ponožky podnikatelů počátkem devadesátých let, jizvy pochybných kroků, to je již dávno pryč. Chtěli jsme zpět do Evropy, alespoň já to tak cítil. Vážil jsem si, když nás jako české bytové družstevnictví již v roce 1991 přijali (jako pozorovatele) do CECODHAS (komise zemí EU pro sociální bydlení) a snažil jsem se zkušenosti, které jsme tam získali přenášet do naší vlasti. Mnohdy marně. I zde je jeden z pramenů zakalené naší společnosti.

Ale jak se dnes do Evropy díváme? EU otevřela hranice a možnost cestování a lidé vědí o podivných nerovnostech v cenách zboží. Pro ČR a Slováky je to frustrující. Ceny potravin v našich zemích a Německu či Británii stejné, příjmy násobně nižší. SIM kartu do mobilního telefonu, letíte-li do Británie vám dají v letadle zdarma. Dobijete si 20 liber (660 Kč) a máte sto bezplatných minut do České republiky. Ceny volání? Darmo mluvit. Cestoval jsem v uplynulých letech často do Londýna. Plná letadla všech nízkonákladových společností tam i zpět, plná koupěchtivých „turistů“. Ano, středněpříjmovým skupinám se vyplatí v průměru za 3.000 Kč letět do Londýna na nákup oblečení – lepšího a řádově levnějšího, někdo i o více než 50%. Co si lidé říkají v letadle na zpáteční cestě, to by politici měli slyšet. Jak nám Ti europoslanci pomáhají v ochraně našich kapes. Ceny potravin stejné v Británii i u nás. Mzdy? Troj až pětinásobné. Ekonomové nám vysvětlí, proč to tak je. Lidem to nevysvětlí nikdo. Kdy už tedy bude líp?

Jsou zde i jiné aspekty. Multikulturismus a netolerantní imigrace. I mě irituje typický Čech Tomio Okamura svými bilbordy. Ale nelze přehlédnout, že podobné názory v Evropě nacházejí u voličů větší odezvu než dřív.

Je to problém. Imigranti dnes v EU hledají pomoc, zítra založí spolek a pozítří si vynucují privilegia, nepřizpůsobí se, ale nutí vás k pozitivní diskriminaci. Jste bohatí tak plaťte nebo uvidíte. V České republice to (zatím) dominantní problém není. Ale 80.000 Slováků a jistě než 30.000 Čechů žije a pracuje v Británii. To nejsou imigranti, to je svoboda pobytu pro členy EU. Najdete je všude, v restauracích, hotelích, řada z nich pracuje i studuje. Věřte, že málo kdo z těchto převážně mladých lidí mě řekl, že se vrátí domů. Alespoň zatím. To samé ve Francii, Itálii. Ale to berou jako šanci, nikoliv výsledek našeho členství v EU. Je-li to vůbec naše dobrá vizitka.

 Jinak je tomu s imigrací ze zemí mimo EU. Pracovně jsem po revoluci jako člen exekutivy ICA (Mezinárodní družstevní svaz) navštívil desítky zemí celého světa. Byl jsem například i v Íránu, mnoha zemí subsaharské i severní Afriky. Chcete-li do Iránu a jste-li žena, i fotku na víza musí mít v šátku, nikdo se Vás neptá, zda se Vám to líbí. "Respektujte naši civilizaci" stálo hned na letišti. Pověsí to někdo na francouzské, španělské či britské pobřeží pro imigranty z Afriky či Arabských zemí? V mnohých zemích jsou nedotknutelní, privilegovaní. Jistě to není důvod, aby naši lidé na okraji společnosti je cítili jako příčinu svého osobního stavu. Ale kdo o tom mluví jako o problému zítřka? Řeší vůbec politické strany problémy lidí, nebo jen současná politická reprezentace (povětšinou) čtyřicátníků žijících ve vatě politických výhod říká naučené floskule?

Mé osobní zkušenosti nejsou nejlepší. Nikoliv teď s touto vládou, ale obecně, za posledních dvacet let. Jako šašek na pouti po léta papouškuji své zkušenosti ze sociálního bydlení. Třeba z té již zmíněné komise zemí EU, nebo z mnohých studijních a pracovních cest. Marně, až na výjimky. Do ČSSD jsem před 13 lety vstoupil nejen proto, že hodnoty té strany a družstevnictví, ve kterém jsem pracoval, jako svoboda, rovnost, solidarita jsou si blízké, ale proto, že když jsme v devadesátých letech pro družstva bytová nutně potřebovali měnit nekonečné nedodělky v obchodní legislativě a úpravě družstev, našli jsme pomoc u jejich poslanců. Bohužel, byla to jiná generace, současní mocní seděli ještě v druhé, někdy i v třetí řadě. Dnes se ale situace mění. Je čím dál těžší přesvědčit politiky o potřebách v té či oné oblasti, kde po celá léta působíte. A neznám kolegu, který by s mým tvrzením nesouhlasil.

Politici uzavření v pocitech všeznalosti jen hovoří a předkládají dál a dál podivné modely, které nic neřeší. Komu Bůh dal úřad, tomu dal i rozum. A lidé? Například až 10 tisíc družstev a 40 tisíc společenství vlastníků řeší pitomosti akademických teoretiků, kteří od zeleného stolu psali novou legislativu, a to pod rizikem likvidace. Musí splnit nesplnitelné, například pro zavedení pravidel nájemného do stanov družstva potřebuje 100% shodu. Na schůzi nebo prohlášení s ověřeným podpisem. Již vidím SBD Pokrok v Praze s 22.000 členy, jak to zvládne. Asi 450 notářských úřadů má hody, když do 30.6. tohoto roku prakticky všechny subjekty včetně družstev musí měnit své stanovy či statutární listiny. Je to zvládnutelné? U bytových družstev a vlastníků je to téměř 2 miliony bytů, 5 milionů občanů. Ty to štve a mnohdy ani nechápou, co dalšího jim geniální, oblíbeným Pospíšilem prosazená nová legislativa přinesla. A naše námitky v době přijímání v Parlamentu? Velký zájem nebyl, a výsledek nulový.

 A vláda nic, až když je malér, tak to svádí na jiné. Odtrhli se od potřeb lidí, politika žije svým životem. Problémy kdo má větší preference, která strana ztrácí, koho ve vládě vymění. To většinu obyvatel příliš nezajímá.

Možná že jsem příliš skeptický. Možná, že mě současní budovatelé lepších zítřků v diskusích zostudí jako ufňukaného stárnoucího ješitu. Budiž. Ale přece „čert je v podrobnostech“. Tak je nepřehlížejme. Ony ty dnešní drobnosti budou zítra dominantním problémem. Tak co čekáme? Nebude líp, jen se pereme na politickém smetišti. Musíte se změnit, politici. Jinak budeme mít dvacetiprocentní účast i v dalších volbách. A to nebude dobré.