Sociální bydlení by mohlo v Česku potřebovat přinejmenším kolem 181 tisíc domácností, tedy víc než 4%, píše Týden.cz. Uvádí dále mix čísel, které jen dokazují, o jak významný problém se jedná. A karavana mlčky táhne pouští.
Co to vlastně je "sociální bydlení"? Je to jasně definováno? Existuje u nás? Jaké mají politici řešení?
Bohužel musím odpovědět, že odpovědně se tomuto problému více než 25 let nikdo nevěnuje. Bytová politika je fenomén dlouhodobě podceňovaný a jen v málokterém odvětví bylo napácháno tolik omylů jako zde.
Na startu nezbytných změn v roce 1990 byl záměr prostřednictvím zmocněnce vlády pro bytovou politiku vytvořit koncepci, která by vycházela ze zkušeností moderních Evropských zemí. Ovšem jakmile tým zmocněnců přešel přes práh ministerstva financí posedlého neviditelnou a všemocnou rukou trhu, zmocněnec skončil, koncepce byla zapomenuta.
Nastalo období pokusů a omylů. Družstva jako přežitek doby předchozí (bez ohledu na téměř miliardu členů družstev v moderním světě) byla zmítána diktátem povinných převodů do vlastnictví. Pro toho, kdo bydlel, skvělé. Za netržní cenu získali byt, který druhý den mohli za tržní cenu prodat, se ziskem v řádech milionů. Ovšem družstevní byt jako levný, dostupný segment přestal fungovat. Na trhu nejsou.
Bláhoví snílci bránili ekonomizaci nájemného, nastala doba sporů o regulaci nájemného. Výše nájemného přestala odpovídat nákladům na provoz, správu a údržbu bytů. Stát se zbavil jím vlastněných bytů (1,7 milionů jich bylo) že je bezplatně převedl na obce. Aby obcím nenarůstala ztráta z jejich správy, nastalo období masové privatizace bytů obecních. Stali jsme se zemí chudých vlastníků, ale levné, dostupné byty obecní přestaly existovat.
Situace se ale vyhrotila. Mnohé domy byly vráceny v restitucích také původním vlastníkům. Ti nehodlali své byty rozprodat a začali se domáhat ekonomizace, deregulace nájemného. Stát dělal opět mrtvého brouka a teprve až mu hrozilo, že bude po jejich žalobě k Evropskému soudu pro lidská práva platit vlastníkům miliardy, ustoupil a nájemné částečně dereguloval.
Deregulace však měla být ve stejném čase doprovázena sociální záchrannou sítí, příspěvkem seniorům a občanům s nižšími příjmy. Podle vzoru ostatních států EU, kam jsme vstoupili jsme zvažovali obnovit segment neziskového sektoru, výstavbu bytů obcemi a družstvy s nákladovým, ekonomickým a tedy nižším nájemným. Tyto programy jsem tehdy pro Ministerstvo pro místní rozvoj psal. Nebyla však politická vůle a dalších deset let se nedělo nic.
Situace se zhoršovala. Trh je opravdu mocný. Když stát nevytvořil podmínky pro dostupné bydlení či ubytování ekonomicky dostupného, pro lidi dosažitelného bydlení, vznikl "obchod s chudobou". Podnikatelé skoupili mnohdy v žalostném stavu opuštěné ubytovny a inkasují dávky pomoci v hmotné nouzi vyšší, než je nájemné v místě obvyklé.
A to jsme v již současnosti. Máme fungující systém podpory vlastnického bydlení, hypotéky, stavební spoření. Máme mizernou, děravou a nemoudrou ale hlavně "novou" úpravu občanského a korporátního práva, která není, jak říkali komunisté "projev vůle dělnické třídy povýšený na zákon" nýbrž "projev představ naivních akademiků na vlastnické a družstevní bydlení povýšený na novou civilní legislativu". Ale pro změnu, nápravu nedělá nikdo nic. Sociální bydlení neexistuje, jen parazitující formy.
Množí se tak nový fenomén. Lidem na bydlení nestačí peníze, padají do dluhové pasti. Zbytnělé banky s miliardovými zisky vzkvétají, dlužníci chřadnou a krachují, a stát nečinně přihlíží. Nepřeháním, je to tak.Kolik je důchodců postižených exekucí? Desetitisíce.
Vzorem nám nejsou britské bytové asociace, neziskové bydlení čítající 2 miliony bytů, Rakouské obecně prospěšné společnosti bytové, skandinávská bytová družstva, holandské korporace či levné byty francouzských HLM. Ministryně pro místní rozvoj zrušila sekci bytové politiky a nedělá nic. Ministryně práce a sociálních věcí vytvořila nový odbor a zabývá se tím, co by mělo tvořit MMR. Podle toho to také vypadá. Ministr spravedlnosti neřeší nic a ministerstvu průmyslu a obchodu vyčítají, že překračuje své kompetence když chce podpořit novou výstavbu.
Spolky a svazy obcí, krajů, družstev, nájemníků, vlastníků, realitních kanceláří šílí. Společně sestavily materiál, analýzu současného stavu a očekávaných řešení. Ten doručili koncem března premiérovi Sobotkovi s důvěrou, že zajistí nutné změny. Zatím se ale neděje nic.
60% mladých lidí říká, že bariérou k založení rodiny je nedostupné bydlení. Senioři jsou již za horizontem úrovně důstojného dožití, nikdo jim nepomáhá. Utajeně existující návrh zákona o sociálním bydlení je jen řešením lidí bez domova, jinak nefunkčním experimentem opět zahleděným do představ státních úředníků bez jakékoliv reflexe praxe. Povede jen k deziluzi a kolapsu, když vůbec neobnovuje levné nájemní bydlení družstevní či obecní. Perpetum mobile, nic víc.
Nejsem již nejmladší generace, ale snad ještě nějakou desítku let přežiji. Kolik takových zoufalých článků budu muset ještě napsat, než politici pochopí, jak ignorují jednu z nejdůležitějších oblastí lidského bytí? Proč se již dva roky vládnoucí vláda této role neujala? Proč se v bytové politice neliší levice a pravice, naopak jsou více než deset let stejně nečinné? Ptám se já, ptejte se politiků i Vy. Nicotou se volby nevyhrávají a i stát firma by se měl chovat odpovědně. Natož stát sociálně přívětivý.
