Právní řád by měl mít určitou logickou strukturu. V praxi se stává právo naléhavým nástrojem především při řešení nestandardních situací. Zde se podle teoretiků objevuje zásadní dilema střetu totality a demokracie.
Rozumím jim tak, že jde o pokušení s odvoláním na obecné blaho použít formu koncentrace pravomocí malé skupině, vládě a potlačit demokratické prvky, na kterých demokratická společnost stojí, tedy roli parlamentu a demokraticky volených institutů. Teoretici tomu říkají „střet mezi pozitivismem a iusnaturalismem, jde v zásadě o střet práva a morálky, když pozitivismus odděluje právo a morálku a iusnaturalismus je spojuje.
Takové napětí mezi právem a morálkou řada teoretiků popsala[1] na mnohých případech naší nedávné historie. Uvažuji proto, kam zařadit divoké reje změny právní úpravy k řešení současné koronavirové krize uprostřed jejího průběhu v naději veřejnosti, že vidí světlo na konci tunelu. A v této situaci nalézá vláda důvod v nouzovém stavu změnit zákon a přenést kompetence na ministerstvo zdravotnictví ze stávajících orgánů krizového řízení.
Neregistroval jsem situaci, že by v tomto okamžiku bylo něco takového nezbytné, aby s tím vláda v nouzovém stavu šla do zkráceného řízení do Parlamentu. Myslím, že mnoho chyb v počátcích krize bylo způsobeno právě opožděnou aktivací platným právem předpokládaných institutů, tedy vyhlášení nouzového stavu, vznik krizového štábu a podobně.
Ač tomu mnohé napovídá, nechce se mě věřit, že by příčinou tohoto, naštěstí relativně krátkého otálení byla politická motivace „krizovým manažérem jsem já, jenom já, a nouzový stav či krizový štáb je zbytečný“. Tedy egocentrismus premiéra. Byl jsem po dost dlouhou dobu poblíž politických špiček, abych nebyl naivní. Spolu s reakcí na vzniklou situaci, nespornou snahou pomoci lidem, je v myšlenkách politiků vždy přítomen akcent na to, aby on a jeho politická stáj uspěla v očích lidí víc, než ostatní, byť jde o koaličního partnera. Jde o to, kde má takový postup hranice a zda namísto ochrany ohrožených nepřinesla uvedená situace z počátku krize tragické dopady na některé z nich. Takové informace nemám, a pokud existují, je věcí parlamentu, který vládu v demokratickém státě kontroluje a kterému odpovídá, aby si později na tuto otázku odpověděl. Chybovat je lidské, ale chyby by se opakovat neměly.
Nyní premiér Babiš proklamuje, že již v pondělí půjde na vládu v a úterý do parlamentu se změnou zákona o zdravotní péči. V druhé fáze krize je podle něj nezbytné měnit noty, podle kterých exekutivní orchestr hraje, v podstatě i změnit dirigenta – místo Jana Hamáčka postavit za pult Vojtěcha.
Pročetl jsem si všechny tři krizí dotčená právní normy - Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky podle kterého vláda opakovaně prosadila vyhlášení nouzového stavu, zákon číslo 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů i zákon číslo 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů. Ale důvod nezbytnosti novely zákona o ochraně veřejného zdraví z hlediska zájmu občanů překonat pandemii ve zdraví, pokud možno neublížit víc, než je v zájmu zdraví nutno ekonomice, jsem nenalezl.
Ano, do této situace „vnikl“ svým rozsudkem soud, který podle médií „zrušil čtyři klíčová opatření ministerstva zdravotnictví konkrétně restrikce v oblasti volného pohybu a maloobchodu. Nezabýval se samotnými vládními opatřeními, jen jejich zákonností. Trval na tom, že tak zásadní zásah do našich práv nelze nechat na jednom správním orgánu. Zákazy vyhlašovalo ministerstvo zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Na ten vláda přešla z původního (a podle soudu správného) krizového zákona zcela bez vysvětlení. Soud trval na tom, že o takových zásazích musí rozhodovat celá vláda, má nést kolektivní odpovědnost.“
S tím však se, zdá se, premiér nechce smířit. Chce, po skončení nouzového stavu, posílit a asi rozšířit rozsah zákonných kompetencí ministerstva zdravotnictví zákonem. Ten asi nebude co do platnosti omezen na určitou dobu, ale bude mít platnost trvalou. A někde v podvědomí je rozpor v ekonomických důsledcích při aplikaci krizového a zdravotního zákona. To je již věc mnohokrát skloňovaná, že je rozdíl mezi náhradou škody fyzickým a právnickým osobám, kterým bylo něco nařízeno či zakázáno podle krizového zákona a náhradou za omezení vlastnického práva a náhrady škody podle zákona zdravotního.
Možná že jde též o úpravu kompetencí ministerstva zdravotnictví v rámci opatření, kterým jsou povinni se podrobit fyzické osoby podnikající, tedy živnostníci a právnické osoby, rozuměj (nejen) obchodní korporace, firmy. V současné úpravě jsou v §§ 66 až 69 zákona, a jako pozorovatel je považuji za dostatečná. Je změny třeba? Proč?
A tak bych si dovolil malý apel na veřejnost odbornou i laickou. Nechť vláda okamžitě po schválení vládou zveřejní doslovný návrh návrhu novely předkládaného zákona. K vládě má občan daleko, k poslancům a senátorům mnohem blíže. A zaslat jim svůj názor či jinou formou na ně apelovat, je snadnější. To je demokracie. Netvrdím, jak jsem uváděl v úvodu, že opačný názor vlády je akt totality, to je příliš silné slovo. Ale krok k omezení právních jistot občanů, živnostníků a podnikatelů to nesporně je.
JUDr. Ivan Přikryl
[1] Pavel Holländer, Filosofie práva, nakladatelství Čeněk, Plzeň 2006
