Funkční stát. Jak mu rozumíme?

Funkční stat je jistě pojem abstraktní.  Jeho smysl nemusí veřejnost chápat v určitém kontextu s péčí o službu, která zlepší podmínky lidí v každodenním životě. Co tedy říká o státu teorie? Stát je instituce  disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti (státu). Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní. Stát zahrnuje ozbrojené síly, státní aparát (byrokracii), soudy a bezpečnostní sbory (policii). Tyto informace jsou každému snadno dostupné, stačí je zadat do internetového vyhledavače.

Pojem funkční stát, tak jak ho chápu já, znamená spravedlivé vládnutí, vytváření podmínek pro funkční a předvídatelnou justici a další své funkce, to vše cestou revize právního řádu, neboť vytvářením zákonů se tento rámec stává základem právního státu. Proto bude třeba nejen korekcí ale I zákonů nových či novel stávajících, o nesmyslně košatém a pseudoliberálním občanském zákoníku nemluvě. Z toho nás bude bolet hlava ještě mnohokrát.

V demokratických volbách tak  výběrem vize politické strany v podstatě předurčujeme charakter všech zmíněných atributů státu. Pohlížíme li na volby z tohoto úhlu pohledu, jde vlastně o jakési “vzpomínky na budoucnost”. Abstraknost pojmů se začíná rýsovat zřetelněji, protože umíme posoudit, zda stát vytvářel podmínky pro náš spokojený život. Zda funguje vykonatelné právo, zda se snadno domůžeme ochrany či prosazení svých práv u spravedlivého soudu, zda jsou potírány nejen těžké zločiny ale i korupce, zda se na nás pohlíží jaksi rovně, či zda si někdo nemůže vice práv de fakto koupit, zda bohatí získali své bohatství poctivým podnikáním či podivnými spekulacemi….. můžeme tyto úvahy rozvíjet do nekonečna.

Mé ohlédnutí nemá ambice být všeobjímající. Dlouhodobě se angažuji v oblasti bydlení, vytváření tzv. “bytové politiky” nebo též v oblasti odpolitizace státní správy.

Jaké je tedy ohlédnutí posledních let?

Začněme v oblasti bydlení. Akcentem této doby bylo pro stát reprezentovaný pravicovými vládami nájemné.  Ale mnoho toho nepřinesla. Již před rokem 2006 byla vláda ČSSD v situaci kdy Ústavní soud opakovaně upozorňoval, že regulované, trhu neodpovídající nájemné je neudržitelné. Proto jsme vypracovali zákon o jednostranném zvyšování nájemného po dobu pěti let, přičemž stát (MMR) měl monitorovat ceny nemovitostí na trhu od nichž se nárůst odvozoval a měl právo zasáhnout, když se ceny “splaší”.

Ceny se splašily záhy. Ostatně cenová bublina v ceně nemovitostí v USA způsobila finanční krizi. I u nás nárůst cen neodpovídal reálné hodnotě nemovitostí. A vláda ?

Nic. Nevyužila každoroční možnost korigovat koeficienty nárůstu. Zůstala v nečinnosti. Neaktivovala ani sociální síť pomoci potřebným. A tak zejména senioři, důchodci pobírající penzi se dostali na hranici hmotné nouze. Stát se na ně vykašlal, ač pomoc byla možná. Přijala novelu občanského zákoníku o sjednávání nájemného – od té doby má SON plné kanceláře. Právní úprava dobrá není, zejména s ohledem na tzv. cenové mapy. Ale o tom až jindy.

Ještě horší situace je v oblasti tzv. sociálního bydlení. Kolem tohoto pojmu se uplynulých 7 let tančí rituální tance a v analýzách jakási zaklínadla, ale jakýkoliv „skutek utekl“. A důsledek?

Nejmarkantnější jsou tzv. ubytovny. Stát nevytvořil žádný nástroj, jak lidem na okraji společnosti pomoci. Výsledkem je, že se tento segment stal předmětem podnikatelské činnosti. Nakoupit bývalé podnikové ubytovny, nevyužité hotely či téměř vybydlené domy v odlehlých lokalitách není příliš nákladné. Ubytovat lidi v hmotné nouzi při znalosti mezer sociálního systému je snadné. Čím více početné rodiny, tím lépe. Že nemají peníze? Stát jim pomoc poskytne, dávka v hmotné nouzi je cca 3.000 Kč na člena domácnosti. Výsledek? Jedna místnost, šestičlenná domácnost, „nájemné“ ve výši 18.000 Kč putuje přímo k mecenáši.

Fungující stát takový způsob hospodaření, takovou sociální necitlivost prostě připustit nemůže.

Pro mne je představa ČSSD o funkčním státu v této oblasti naplněna zcela konkrétními kroky, které jsme schopni realizovat v řádu dní. Například:

Předložit bezodkladně vládě a následně Parlamentu na sebe navazující trojici zákonů tvořící základ fungujícího sociálního bydlení:

• První zákon využije existující právní úpravu „sociálního družstva“ a vytvoří rámec pro financování výstavby „sociálními bytovými družstvy“. To umožní občanům s nižšími příjmy získat důstojný byt, který bude pro něj dosažitelný finančně. Je to šance pro mladé lidi na startu životní kariéry, ale i pro seniory. Protože stát poskytne určité nástroje podpor, nezíská člen tento byt do vlastnictví, ale kdykoliv z družstva vystoupí, bude mu vráceno vše, co v nájemném uhradil na splátku úvěru družstva. Takže vlastně o nic nepřijde a nájemné bude na ekonomicky nezbytných nákladech.
• Druhý zákon musí definovat roli státu, kraje a obce v sociálním bydlení. Chceme-li po obci odpovědnost, musíme jí dát nástroje. V úvahu připadá několik v Evropě osvědčených modelů, obecně prospěšných společností bytových (Rakousko), systém dotace potřebným na nájemné (Francie systém HLM) nebo britské bytové asociace. Stačí si vybrat.
• Konečně třetí zákon bude o sociální pomoci občanům v bytové nouzi. Ten musí upřesnit obě strany vztahu zmíněných ubytoven a postupně vytvořit podmínky pro jeho nahrazení efektivnějším modelem. Pronajímatel musí být vázán určitými pravidly, kvalitou, odpovědností za poskytované služby. Poptávající musí respektovat určité požadavky, když mu stát pomáhá, tak musí posílat děti do školy, dodržovat dobré mravy, nerušit všemožně své okolí.

Takto bychom mohli pokračovat i v ostatních rezortech. Odpolitizace státní správy je nejsilnějším protikorupčním nástrojem. Zejména teď, před volbami si zaměstnanci státní správy klidu neužijí. Každý nový ministr mění půlku ministerstva jen proto, že úředníky považuje za příznivce svého předchůdce. To musí skončit. Služební zákon je plný mýtů a šíří se o něm nepravdy. Jeho podstatná část je platná i účinná již 11 let! Od roku 2007 se měla uvést do praxe. Pohlédnutí zpět? Ministr Langer rozprášil útvary, které převzal od Úřadu vlády a od té doby se vlády jen vymlouvají, že zákon je neustále posunován v účinnosti. Není to pravda. Vlády mohly (a mohou) kdykoliv navrhnout prezidentu republiky jmenování generálního ředitele státní služby, ten následně na ministerstvech státní tajemníky a personální ředitele a ministr přestane rozhodovat, koho až do stupně vrchního ředitele zaměstná. Už aby to konečně někdo udělal. Úředník, který není každý půlrok ohrožen vyhazovem bez rozumného důvodu nebude náchylný k podléhání svodům lobbystů a korupce se sníží....

Jsem řadový člen ČSSD, člen její odborné komise. Nemám kompetenci určovat, co vláda ČSSD udělá, pokud uspěje ve volbách. Ale to co uvádím je součástí představ o budoucnosti této strany, to vím dobře. Má představa o fungujícím státu je představou o konkrétních krocích, které jsou připraveny. Pokud se takto podíváme na proklamace politických stran, pak strany nedávné koalice jasně ukázaly, jak vládnout umí a co je pro ně důležité. Kdo chce zachovat tento stav, tak jim hodí hlasovací lístky. Tzv. nové strany jsou poměrně velkou neznámou. Mnoho ambicí, slov a slibů, ale jen málo konkrétních a realizovatelných, předvídatelných kroků. Parlament není místo pro výuku politiků, pokus a omyl. Je to nejvyšší zákonodárný sbor.

Ostatně uvidíme, zbývá občanům již jen pár hodin