ČSSD včera, dnes a...zítra? Proč ne, je to na ní.

Pokud budu volně parafrázovat politology, sociálně demokratické strany v Evropě ztrácejí podporu, když jejich původní voliči hledají podporu u protestních a populistických stran. Je tomu tak?

Jak rozumět co je v politice systémové a co nesystémové? Lze tradiční strany považovat za systémové? Pokud ano, Tak proč? Je hnutí ANO nesystémové, a čím to lze odůvodnit? Snad jen slova, nic víc.

     Podle prací teoretika Bronislava Lacka lze dovodit, že nesystémové strany jsou nepředvídatelné, protože nepracují v analýze společnosti na základě exaktní analýzy nýbrž podle momentálního vnuknutí, jen jako pouhá reakce na poptávku lidí, „co chtějí slyšet“. To se mě ale podle praxe moc nezdá. Populismus (je-li to vůbec výraz pejorativní) vyžaduje podrobnou analýzu možných řešení a predikci reakce veřejnosti.

     Systémový přístup pak kde kdo skloňuje, když se komentátorům něco nehodí, řeknou že „tento krok vlády je nesystémový“. Co je však systémový přístup nikdo vysvětlit neumí.  Snad bychom odpověď v době možných složitých analýz a syntéz pomocí modelování v IT technologiích mohli označit jako takový, který je postaven na exaktním přístupu k řešení, analýze, modelování jeho dopadů, jakémsi objektově orientovaném přístupu. Cílem má být (snad) budoucí model reálného světa.

     Každá generace tvrdí, že ta předchozí to měla snadnější. Je to omyl, pohled zpět dává možnost rekapitulace praxí ověřených modelů, pohled vpřed však skutečně vyžaduje vizi a analýzu vývoje a potřeb lidí za 10-20 let. Proto první chyba politiků je zvyk plánovat jen taková krátkodobá opatření, která lze splnit do příštích voleb, tedy na 4 roky.

    ČSSD si prožila za posledních 20 let mix vizí. Zeman vycházející z kritiky bezbřehé privatizace všeho Klausovského s neúspěšnou akcí „čisté ruce“, a poté dohoda o společném rozdělení moci, opoziční smlouva, pak mix Špidla Gross kde se strana rozpoltila na Zemanovce a příznivce 12-ti zrádců, kteří ho dost nepromyšleně nezvolili prezidentem ač mohli (a jak by to pak bylo pro ČSSD s jiným prezidentem třeba v roce 2006 či 2010 jednodušší), razantní Paroubek který stranu vyhrabal z prachu svárů a masovým politickým marketingem a dovedl ji k výtečným výsledkům, kde ovšem také proto, že jako premiér úspěšně vládl „jen“ dva roky mu vždy 1-2 % scházely, když by je potřeboval. Ohromný obrat Sobotkovské éry, Komárkova kritika politického marketingu, naivní a účelová, nástup „mladých sociálních demokratů“ kteří hodlali stranu převzít s heslem nové liberální levice a také mottem „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Sítě přátel, rozdělení moci pod heslem „musíme si pomáhat“ končí prohrou přímo fatální. Co na tom bylo systémové a nesystémové nechám na Vás.

     Všechny skupinové a skupinkové zlozvyky předurčují současnost. Zavrhovaní povstali z prachu, mladí převzali stranu a rozdělili si teritoria, stanovy a demokracie je v pozadí. Na problémy voličů, posun potřeb lidí v 21. století ČSSD zcela zapomněla, vsázela na odborářské karty což není špatně ale pro program je to málo. Takový program příliš nového nepřinesl.

     Rozpory společnosti se prohlubují. Občané se mají „relativně dobře“ a ty v problémech raději nevidět.Mladá generace to má s perspektivou složité. Nová společnost otevírá ohromné možnosti, třeba v péči o zdraví, ale čím dál se odděluje standardní léčba acylpyrinem od složitých postupů s nejmodernější drahou technikou a nedostupnými léky. Malé procento obyvatel světa má v dosahu vše, čím dál větší procento lidí sice neživoří ale, když je v potížích, a pojišťovna odmítne platit léčbu, je to zlé. Bydlení může být luxusní, za záclonou s nosem na skle hledíme na skupinku lidí, pro které 20-30 milionů za luxusní bydlení není problém, a nemusí to být vždy zloději, jsou to úspěšní lidé. Ale čím dál je více lidí, kteří neseženou peníze na malou skromnou dvougarsonku. Modely jak to řešit existují, ale koho to zajímá? Nic nového v řešení nerealizujeme. Kam se podíváme, v bydlení problém – a bývalá ministryně pro místní rozvoj se raději zabývala pohřebnictvím. A ČSSD ji chválila, protože to přece byla „její“ vláda, ovšem úspěch si prodal koaliční partner, který převzal naše PR agentury. My přece politický marketing nepotřebujeme,

     Nastoupila generace miléniálů. Vysoká škola je dnes pro všechny, kromě pater vyšších, lidí, kteří vystudují prestižní školy v Británii – Oxford, LSE nebo Harvard v USA. Jsou jiní, mnohdy ale frustrovaní, bez zkušeností, podle nich jejich práce neodpovídá kvalifikaci. Sebevědomě načrtávají nová pravidla a zákony, které jsou jalovým pokusem a nic moc nevyřeší.

     Skloňování notorických událostí však mnoho neřeší. Strana dnes potřebuje poskytnout první pomoc a současně by se měla rehabilitovat ve své pověsti.

     První pomoc je interdisciplinární záležitost, k její formulaci je třeba jak oněch mladých moderně vzdělaných tak rutinérů praxe. Mohu bez výčitek svědomí formulovat první pomoc v bydlení.

     ČSSD se v letech 1998 hádala, zda a jak deregulovat nájemné. Výsledkem bylo, že do roku 2004 neudělala nic, obce měly ztráty z pronajímání a tak privatizovaly. Dnes jim ty byty schází. Kdo měl vizi, že regulace nemůže trvat věčně, ostatně vytrvale to namítal Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva, ten byty neprodal. Petr Vícha je jednou z vyjímek potvrzujících pravidlo.

     A tak jsme zahájili v roce 2004 reformu bydlení. Postupně jsme deregulovali, chtěli jsme obnovit neziskovou výstavbu, leč dva roky nestačily. Došlo ke změnám, přišla „nová“ vláda, která dala bydlení k ledu. Novou civilní legislativou sice deregulaci dokončila, ale již vláda nemyslela na lidi, co dají téměř veškeré své příjmy na nájemné, na bydlení pro lidi na okraji společnosti, na šanci levného bydlení pro mladé lidi. Senioři jsou na tom mnohdy ještě hůř. Všude na západ od nás existuje po desetiletí funkční modely a my? Nic. Dostupné a udržitelné bydlení u nás neexistuje.

     Nová civilní legislativa přinesla řadu až likvidačních problémů pro družstva a společenství vlastníků, přetváří a unifikuje obchodní korporace a družstva. Neřeší dluhové pasti, kdy za oddluženého v domě platí dluhy ostatní bydlící. Praxe řešení zná, oxfordští právníci je však nepotřebují, A strana mlčí.

     ČSSD měla sice program řešení, ale když se v roce 2013 vrátila do vlády, strpěla, že se na MMR zrušila sekci bytové politiky a k realizaci programu nepřistoupila. Ostatně ani nyní se nějaká dynamika v řešení neprojevuje. Víme jak, ale z nějakých důvodů nespěcháme.

     Prognostici devadesátých let dali směr a vymírají, jsou většinou již neaktivní. Vizionáři jsou, ale přehlušili je političtí těžaři výhod, k politickému byznysu netřeba programy pro lidi, jen politickou moc. Ale ta, bez výsledků, sublimuje poměrně rychle. Preference tomu odpovídají. Snad těžaři budou hledat zlaté doly jinde.

    Některé věci jsou v životě jenom jednou. Pokud si to uvědomuje současné vedení strany, pak musí zrychlit v tvorbě a realizaci programu. V mém oboru se však strana chová jako plavec uprostřed ohromného kulatého jezera. Chce doplavat na břeh, jen se neumí rozhodnout, kterým směrem a tak plave uprostřed tam, zpět až se utopí.

     Ztratili jsme voliče, protože jsme zavrhli alespoň minimum snahy nalézat systémová řešení, nemáme predikci vývoje společnosti a dopad na středně-příjmové skupiny obyvatel. Hádáme se, osočujeme. Pokud toto neskončí, zůstaneme jen historickým reliktem. Zbytečně, nemoudře, protože občanům máme co dát, jen chtít a razantně realizovat program.