ČSSD: Byli jsme pomýlení. Už jsme prokoukli.

Výzvy k rezignaci ze všech stran. Po počátečním šoku se straníci probouzejí. Moje úvaha, snad zvláštní. Jaké jsou vlastně stranické struktury? Kde je pravda? Kdo za stranu odpovídá? Já většinu aktérů osobně po léta znám.

     Je snad přirozené a normální mít názor. Jak k němu dojít? To znamená dvě možnosti.

Tou první je myšlení.  jako akt, jímž se z proudu osobních či důvěryhodných zážitků konstituuje myšlenka jako můj "logický obraz skutečností". Myšlenku vyjádřit větou a věta, která se týká pravdivosti myšlenky, je soud, můj názor, závěr. Vyjádření soudu je tvrzení. Tolik teorie.

Tou druhou je akceptace názoru jiných. Netrápit se myšlením, říci prostě „tomu věřím“. Není na tom nic špatného, pokud nepřestanu brát v úvahu, že čas od času je třeba přece jen svůj mozek zapojit. Dokázat se rozhlížet a posoudit, zda tato akceptace se shoduje s mojí představou o víře k názorům, které jsem podporoval.

První i druhá alternativa používá axiomy, tedy skutečnosti, prohlášení, které je všeobecně považováno za pravdivé. „Země se točí“ nebo „po noci přijde den.“

 Již Orwell psal, že populace se dělí na „ty nahoře“ a „ty dole“. Někteří chtějí být „nahoře a dělají vše možné a nemožné, aby se tam vyšplhali. To ovšem žádá, aby je „ti dole“ akceptovali. Ale cílem Těch dole, pokud mají nějaký vůbec nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A mezi nimi jsou, podle Orwella „ti uprostřed“, kteří číhají na „ty nahoře“ a jakmile ti nad nimi ztratí sílu, vystřídají je. Jediní, kdo jsou pořád dole jsou „ti dole“. Tak jsem tomu alespoň porozuměl.

Také jsem nalezl citát od Benjamina Franklina: „Na světě existují tři druhy lidí: Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu. Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat. A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají.“ Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí. A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce. A to je to, co potřebujeme?

Nehodí se vyčítat voličům Okamury že se asi zcela pomátli. Oni nalezli důvěru v jeho program, nejsou ústavní právníci, diplomati, ekonomové ale lidi, které mnohé štve a mnohého se bojí. Je chybou všech ostatních že tento týpek sedí dnes jako místopředseda sněmovny.

Zařaďte si sami, kdo je na naší politické scéně „hybačem“, kdo občanem „tvárným“ a kdo ten „kterým nehnete“. Kdo je „nahoře“ kdo „dole“ a kdo „uprostřed“. Axiomy a myšlenky z úvodu jako metodu ponechám na Vás….

Tenhle košatý úvod ve mně vyprovokoval článek Petra Honzejka „Domácí zabíjačka v ČSSD“.Dále tedy jen o ní.

Jak Orwell, tak Franklin hovoří o třech skupinách. Já je nalezl i v článku pana redaktora uvnitř ČSSD. Pokusím se je definovat.

Jak se tyto skupiny uvnitř strany generují? Kdo jsou Ti nahoře, uprostřed a dole a jaký je jejich podíl na úspěchu či neúspěchu strany ve volbách?

Je politické grémium ČSSD „Ti nahoře“? Nikoliv. Lépe – nikoliv jen oni. Kdo má vliv na to, v jaké skupině se kdo nachází? Jsou to lidé vybráni „Těmi nahoře“. Mělo by to být naopak ale není.

 Ti nahoře jsou ve skutečnosti tvůrci strategie volebních mechanismů a dohovorů, kdo bude reprezentantem této skupiny na venek. Oni nesou odpovědnost za výběr, za uvážení, zda vedoucí funkce je na úrovni jejich schopností odborných, morálních ale i mediálních. Patří sem i poslanci, senátoři či europoslanci. Prostě nejviditelnější stranická reprezentace.

Ti uprostřed se tvoří ze dvou částí. Jednak z členů strany, kteří chtěli být, ale nebyli vybráni do skupiny „těch nahoře“ a čekají na jejich chyby. Říká se jim oponenti nebo pučisté. Také jsou to lidé, kteří mají poctivé ambice naplnit svoji roli aktivního politika a o svojí šanci usilují. Jejich cílem je mnohdy post zastupitele, starosty primátora. Parlament či senát – v nedohlednu.

Ti dole jsou běžní členové, kteří se ztotožňují s vizemi, které strana vyznává, podporovatelé, ovšem bez ambic postupovat ve stranické hierarchii výše. A také, a jejich mnoho, lidé „na okraji strany“ či na černých listinách těch v ostatních skupinách. Také ti, co nemají důvěru „těch nahoře“.

Pokud přijmeme tuto teorii chci se ještě ptát, kdy, v kterém čase pochopili „ti nahoře“ že je něco špatně. Byli „pomýlení, ale už prozřeli“[1]. Po volbách? Již na jaře na sjezdu? Při zahájení útoku na nepřítele Babiše? Proč mlčeli?

Kdo tedy volá nyní po tom, aby odstoupilo vedení strany, Bohuslav Sobotka, nejlépe on sám? Kdo byl pomýlený ale už prokoukl všechny hříchy – zradu Zemana v roce 2003, kauzu OKD, Lithium a co všechno ještě najednou vědí? Přitom dobře vím, že o kauze OKD, ale i kauze Altner[2] a jiných nevědí nic, jen se jim to teď hodí. Ještě včera neměli pusu a snad ani mozek. Omítli Tejce, Zimolu, neřešili odchod poslanců Koskuby, Benešové a řady dalších, ani si ta jména nepamatuji. Ignorovali fakt, že některé vážné problémy společnosti, například dostupné bydlení paní ministryně Marksová zcela prokaučovala, ostatně program bydlení hodili do koše již v roce 2013. A na neschopnost MMR a Šlechtové mlčeli jak ryba.

Jakou cenu má tří – čtyř hodinové setkání v Hradci Králové nazvané sjezdem ČSSD? Zase mocní v zákulisí „těch nahoře“ vše vyberou a rozhodnou, koho vyhodíme, koho přijmeme, o programu ani slovo a jedeme dál? Hlasujte podle mě, řekne určený volitel delegátům?

Kdo čeká na zázrak? To jsme strana tak chudých lidí, že si nedokážeme zaplatit jeden nocleh v hotelu v Hradci králové, když na to strana nemá? Je Jan Birke místopředseda strany pro Náchod? Jako starosta je skvělý, proč je místopředseda, když nebyl a není nikde vidět? Nejen on. Razantní Chovanec bude zase jistě doporučen několika kraji „aby byla kontinuita“. Mlčí jen Lubomír Zaorálek, který poctivě dělal, co mohl, moc času měnit program a vize strany neměl. Ten jediný mlčí a trápí se.

 Děláme si veřejnou ostudu jen tím, jak dokazujeme svoji bezradnost v řešení situace, jenž by mělo spočívat na třech větách. 1. Analýza neúspěchu. 2. Program krátkodobý (volby na podzim) a střednědobý. A konečně 3. Kdo stranu povede alespoň do řádného sjezdu. Nic víc.

Je mě jedno, jestli strana přijme Jiřího Paroubka za člena. Zatím. Ale lze si představit, že by si strana určila, jakého si „programově-politického mentora „který by s týmem odborníků (mimo lidí ze skupiny první) odpověď na ty předchozí tři věty do února připravil. A sjezdu předložil. Na to změnu stanov nepotřebujete.

A k tomu jakousi „hospodářskou radu“ abychom ekonomicky přežili nejbližší roky. To je vše. A tím mentorem by Jiří Paroubek být mohl. Toho se ale bojí všichni z té první skupiny – protože by musel navrhnout, aby již důvěru na sjezdu neměli. Tedy nevolejte po odchodu Sobotky a s pokorou dejte funkce k dispozici i na úrovni předsednictva, ústředního výboru a dejte v Hradci šanci krajům navrhnout si vedení nové. Časově se to ještě zvládnout dá.

Nechcete-li Paroubka, najdete někoho nového, mladého bez závaží minulosti. Mohl to být Tejc, možná i Zimola, víc jich ale na obzoru nevidím.

Já jsem vytrvale od roku 2004 nabízel programovou spolupráci. Programy byly přijaty, nic ovšem nikdo neudělal pro jejich realizaci. I poslanci mohou předkládat návrhy zákonů, nemusí čekat na vládu. Když v tomto neuspějí také, pak bych volal po jejich rezignaci. Teď je to zbytečné.

 Dát vizi změn, jinou alternativu než nešťastník Okamura. Říci jasně, že programově se v řadě věcí shodneme s hnutím ANO (až na ty sny o redukci demokracie, která je nesporně v rozporu s materiálním jádrem ústavy či vizí firmostátu) a jsme připraveni spolupracovat.

 Máme zase trucovat 4 roky a pak znovu volby pro..miňte prohrát? A že nám vadí trestně stíhaný předseda vlády? Fajn, chápu, ale jasně řekněme, že je to jediná nešťastná překážka, ale že jinak vidíme alternativu, že budeme na vládním programu spolupracovat tam, kde se shodujeme, že jsme ochotni dát na ministerstva své programy v zájmu naplnění našich vizí. Když bariéra pomine, klidně do vlády půjdeme.

 A dejme si bobříka mlčení – hádejme se na našich schůzích a konferencích a nejpozději v únoru buďme jasní. To je vše, co můžeme pro rehabilitaci ČSSD udělat.

[1] Heslo, kterým si v normalizaci někteří členové KSČ hájili před vyloučením za „selhání“ v roce 1968

[2] Oboje při trochu pátrání naleznete na www.ivanprikryl.cz