Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

  Frustrace obyvatel, které se dostávají na okraj společnosti, považuji za jedno z nejvážnějších rizik současnosti a zejména budoucnosti. Nenechme se klamat statistikami. Jistě to není většina populace, ale poměrně silná skupina lidí, kteří se ocitají blízko pomyslného existenčního dna společnosti.

Není to skupina stejnorodá. Její část se ocitá v prostředí, kdy její existující příjmy s vypětím všech sil a někdy též s pomocí státu umožňuje zajistit si byt, balancuje však na hranici mezi skromným životem a hmotnou nouzí. Je však s určitou pomocí schopna se z této situace vymanit, je připravena trvale pracovat a usilovat o zlepšení kvality svého života. Nazveme ji skupinou balancující.

          Její druhá část propadla téměř, mnohdy úplně na ono dno. Jsou dlouhodobě bez práce a rezignovali již na úsilí najít trvalé zaměstnání. Povětšinou jsou bez potřebného vzdělání, žijí v oblastech s vysokou nezaměstnaností, ze kterých se původní obyvatelé odstěhovali právě do míst, kde práci seženou. Jsou frustrovaní, závislí jen na pomoci v hmotné nouzi, ohroženi bezdomovectvím. V oblastech kde žijí, jsou početné drobné krádeže a občasné náznaky sociálních nepokojů, když se dostávají do sporů s ostatními úspěšnějšími skupinami lidí, kteří pracují, ale mnohdy vydělají méně, než trvale nezaměstnaný získá na dávkách. Nazveme ji skupinou propadlou sítem.

           Nechci míchat páté přes deváté, jablka s hruškami, ani rozvíjet hluboké úvahy. Ale nesporně je zde množství společných znaků mezi našimi tzv. nepřizpůsobivými, vesměs romskými skupinami a skupinami imigrantů žijících v ghettech kdesi na okraji evropských měst. Dovodit rizika z jejich radikalizace, náklonnost ke kazatelům a podivným spasitelům je zřejmá i laikům.

          Poslouchajíc naše politiky, pak bych mohl být uklidněn. Naše republika je klidným přístavem bez rozsáhlejších problémů. Je to opravdu tak, jak říkají?

          Společenské jevy mají většinou více než jednu příčinu. Základem pro spokojené žití je existence poklidného a jistého útočiště – domova. Tedy bezpečného a trvale udržitelného bydlení. Jeho transformace probíhala především v devadesátých letech pod vírou všemocného trhu. Forma zajištění bydlení se výrazně přiklonila k bydlení vlastnickému. Byla dána přednost převodům nájemních a absurdně i družstevních bytů do vlastnictví, ovšem že nikoliv za tržní, ale symbolickou cenu. Možná dobré řešení pro ty, kteří tehdy v privatizovaných domech žili. Ale tyto vlastnické byty jsou na trhu nadále již jen za tržní, v místě obvyklé ceně. A další generace na ně nemusí dosáhnout. Transformovalo se také bydlení nájemní, od regulované ceny k cenám v místě obvyklých. I tento proces byl nezbytný v nových ekonomických poměrech. Ale….

          To co se, bohužel dlouhou dobu ignorovalo byla skutečnost, že na trhu není k mání bydlení za rozumnou cenu s ekonomickým nájemným, ani bydlení, kterému se říká sociální, které zajistí důstojné bydlení i pro občany v závažnějších potížích.

          Taková situace je obdobná v zemích střední a východní Evropy. Země za bývalou železnou oponou pochopily již dávno, že odklon od úplnosti a komplexnosti nabídek bydlení je cesta do pekel. V Německu či Skandinávii mají značný význam bytová družstva nabízející byt za rozumnou ekonomickou spoluúčast na pořízení a při nákladovém, tedy podstatně nižším než tržním nájemným. Francie má byty s dotovaným nájmem známým jako byty HLM. Holanďané mají různé bytové korporace, stejně jako Británie masivní segment bytových asociací s více než 200 letou tradicí. Konečně nám z mnoha důvodů, zejména historických příčin nejbližší Rakousko má pak systém obecně prospěšných společností bytových, neziskový sektor tvořený taktéž z 90% družstvy. Ten má společné základy s námi – zákon z roku 1873, který jejich činnost upravuje, platil do roku 1948 i u nás. Zanikl zásahem komunistů, ale nikdy již nebyl obnoven.

          Po dlouholeté nicotě a nečinnosti státu v oblasti bydlení pro „balancující“ a „propadlé sítem“ se zdá, že se blýská na lepší časy. Avizuje se „Koncepce sociálního bydlení“ i potřebné zákony pro tuto oblast. Probíhá řada veřejných diskusí. Konečně.

          Ovšem jak se říká, cesta do pekel je někdy dlážděna dobrými úmysly. 25 let se toulám kolem Parlamentu, atakuji ministry, obut přitom do různých bot – první dekádu do bot šéfa svazu bytových družstev, druhou dekádu v botách státního úředníka, a nyní v teniskách blouda, před kterým se politici schovávají. Politik je tvor svérázný, zvolením zmoudří a radit si nenechá. Státní hydra je ochočené zvíře, které v existenční nejistotě visí na rtech svých vládců a činí jim pomyšlení, utvrzují je v jejich genialitě. Evropské zvyklosti? Nezajímavé. Historie na našem území? To byla jiný doba. Teď je teď a co bude, určuji já. A než se prokáže, že má vize není dobrá, bude zde jiný skupina politiků, byť ze stejných stájí.

          Proč ta skepse? To co bylo doposud prezentováno jako koncepce sociálního bydlení žádnou koncepcí není. Je to jen vykročení. Pouze ministryně Marksová Tominová plní alespoň část potřebného – stručně dávkový systém a podmínky jejich poskytování, definice a normy. Ostatní? Nic. Průmysl a obchod volá o jakémkoliv oživení výstavby, tedy i sociálních bytů. Místní rozvoj je zahleděn do evropských peněz a o svoji významnou kompetenci – bytovou politiku se nestará. Neziskový sektor svými návrhy daleko odborně přečnívá nad exekutivou, vědí co je třeba, chtějí pomáhat a vědí jak. Ale ani oni významný vliv nemají.

      Je třeba říci si pravdu. Má-li být bytová politika funkčním celkem, komplexně řešící všechny skupiny obyvatel (včetně balancujících a propadlých sítem), potřebujeme předně neziskový sektor. Stávající družstva až na drobné výjimky tuto roli neplní, starají se jen o své členy a vlastníky. Pojmy vlastní družstevnictví jako je solidarita, svépomoc, rozvoj jsou pro ně a jejich bossy směšné. Tento sektor je nutné obnovit na tradičních evropských hodnotách jako sektor neziskový, cestou sociálních družstev či obecně prospěšných společností. Tedy buď nový zákon, nebo ucelená část v zákoně o sociálním bydlení. Nic takového ale připraveno není.

          V nezáviděníhodné situaci jsou nyní obce. Zůstane-li „Koncepce sociálního bydlení“ nezměněna, pak starostové nebudou šetřit oprávněnou kritikou. Obce povětšinou také svůj bytový fond privatizovaly a nyní na ně má padnout břemeno zajištění sociálního bydlení zejména pro „propadlé sítem“. Ano, mohou využít smluvního řešení s privátními pronajímateli, ale o podmínkách takové smlouvy koncepce mlčí jako hrob. Nařídit obcím stavět byty znamená dát jim finanční nástroje. To ale koncepce neřeší také.

        Pro skupiny balancující je třeba neziskového sektoru, pro propadlé sítem transformace soukromých ubytoven a nástroje pro obce, aby taková zařízení mohly budovat. Nesmíme zapomenout, že ubytovny jsou poskytovány privátními „podnikateli“, které ale neváže žádná zákonná povinnost takto činit, láká je jen zisk. A pokud se ten sníží pod úroveň jejich očekávání, prostě ubytovny zavřou.

     Nečeká nás lehké období, ale každý měsíc odkladu bude problémy jen násobit. Klíč i odpovědnost mají v rukou politici. Zatím ale nic životného, koncepčního nepředvedli. Bohužel