Ač v časovém posunu, oproti vlasti jsem opožděn o 9 hodin, pozorně sleduji dění doma, zejména vše okolo bydlení, bytové politiky a vizí politiků. Dlouho nic, dokud neproběhla diskuse politiků usilujících o přízeň voličů v Brně.
Na první pohled je znát, že město Brno se snaží řešit dostupnost bydlení. I jeho občany dostupnost bydlení trápí. Ale nehorují jen mnohdy prázdnými proklamacemi "jak bude líp" (jako v mnohých jiných městech) ale mohou se i ohlížet za odvedenou prací.
Jsem si vědom toho, že jsem dost podjatý. Za třicet let své odborné praxe dominantně (nikoliv výhradně) zaměřené na bydlení a bytovou politiku se mě asi nelze divit. Dlouhá léta jsem byl členem mezinárodních organizací (nejen) zaměřených na bydlení družstevní, ale i sociální, prostě dostupné. Organizace Housing Europe (dříve CECODHAS), kam jsem přivedl česká družstva již v roce 1991, ač do EU, jejíž členské země tuto organizaci tvoří, jsme vstoupili až o 13 let později, se zabývá zkušenostmi v této oblasti, stačí nahlédnout na její stránky (www.housingeurope.eu) a pochopíte mé dlouholeté zklamání z našich politiků, kteří až na malé výjimky (v uplynulých letech ČSSD) nečiní pro dostupnost bydlení mnoho, tápou v proklamacích, ač různých modelů a bytů s dostupným, ekonomickým ne tržním nájmem v členských zemích EU najdete více než 25 milionů.
Právě proto mě brňané překvapili. Dlouhá léta doporučuji využít zkušeností z Rakouska. Proč? Máme společné základy (nejen) v této oblasti, což mnohdy současná generace netuší. Právní úprava v Rakousku pro dostupné bydlení vznikla v roce 1873 a stokrát opakuji, že platila i pro naše teritorium a svobodná Československá republika ji zahrnula do svého právního řádu a platila zde prakticky až do roku 1953. Její základ dodnes tvoří neziskový sektor, z 90% bytová družstva, aktuálně je to okolo 1 milionu bytů. Na tom základě jsem pro poslance ČSSD spolu s odborníky legislativci v roce 2020 koncipoval zákon o dostupném bydlení, který dospěl až do třetího čtení a...pak nic, jen volby a konec. A vedení MMR se tento model (asi) nelíbí. Jsem zvědav, s čím přijdou.
Vraťme se do Brna a k diskusi politiků. Panovala poměrně značná shoda že jednou z dominantních možností jsou bytová družstva, i pro laika muselo být jasné, že vědí o čem mluví, když počítají s členstvím obce jako právnické osoby v družstvu s majetkovým vkladem (pozemek), což je lepší alternativa než pražské právo stavby ve prospěch družstva ovšem omezené na 99 let a když se nestane nic, stavba se stane pak vlastnictvím vlastníka pozemku. Mluvili konkrétně o zkušenostech města Vídně, které je známé svoji pozitivní bytovou politikou. Nemám po shlédnutí diskuse pocit, že šlo o úvahu teoretickou a jsem přesvědčen, že se pro občany Brna stane tato vize brzo praxí. Na okraj poznamenám jen, že dobrý je i brtiský model bytových asociací, o kterém jsem již před léty zpracoval studii pro MMR. A také, že nejen Brnu ale i dalším městům by přece jen právní úprava zákonem pomohla, i když se zdá, že promyšleným postupem mohou své vize realizovat i bez něj. A v Brně vždy byla dobrá bytová družstva, která mohou přinést odborné rady zejména pro správu majetku.
Co mě ovšem překvapilo byly poznámky Jakuba Železného. Mám redaktory ČT v úctě, jsou to profesionálové a jak nedávno někde zmínila Světlana Witovská, redaktor veřejnoprávní televize má právo také na svůj názor, který v diskusi může sdělit. Proto nevyčítám panu redaktorovi, že vznesl pochybnosti o družstvu jako něčem, co nezaručuje práva členů, je to jaksi překonané a podobně.
Tak jen stručně. V zemi kde se shodou okolností nějakou dobu nacházím, v USA, jsou povětšinou patronem družstev všeho druhu pravicoví republikáni, protože se touto cestou lidé snaží pomoci sami sobě svojí aktivitou. To jen pro námitku levicovosti tohoto modelu, což je nesmysl. Bytová družstva dominují například v Kanadě, ale třeba v Norsku, i Německu, Švédsku. (tam je podporují sociální demokraté, ale nejen oni). Družstvo není kolektivismus sovětského kolchozu, ti ho jen zneužili, protože jej ovládal stát. Snad jen je třeba připustit, že předchozí režim šel v osmdesátých letech cestou direktivního slučování družstev do velkých celků. Ona sice velice úspěšně dodnes fungují, vykonávají profesionální správu jak bytů družstevních, tak i vlastnických, ale přece jen se liší od družstev třeba v Norsku, kde se každé družstvo zřizuje pro jeden dům a ta se potom sdružují do družstev pro společnou správu a služby, a kde se každý člen - podílník na majetku družstva cítí víc jako vlastník této korporace, než v našich desetitisícových družstvech.
Mám dobrý pocit z cesty kterou v Brně volí a věřím, že ji občané ocení. A hlavně tamější politici přináší model, který občany nezklame.
