Odvážným štěstí přeje a pro dobrý pocit ze života pomáhá zvolit si tu správnou perspektivu posuzování toho, co děláme a co se nám děje.
Cesta k hoře
Protože hora odmítala přijít do místa mého bydliště, nezbylo mi než odvážně vyrazit na cestu k ní. Zabalila jsem si svůj expediční batůžek. Hlavně nezapomenout láhev s vodou, peněženku, deštník, kapesník a zbraň na medvědy. Důkladně jsem zvážila oblečení vzhledem k počasí. Zvolila jsem odvážnou kombinaci růžové mikiny, zářivé růžovo-oranžové bundy (pokud padnu cestou, budu rychleji nalezena) a lehkých černých sportovních kalhot.
Důstojně jsem vyšla z domu a pomalým krokem zamířila na zastávku autobusu. Po pár krocích jsem zkontrolovala čas a zjistila, že nestíhám. Důstojný krok se změnil v lehký klus. Když jsem doklusala k hlavní silnici, už po ní přijížděl autobus. A tak jsem klusala dál navzdory nashromážděnému kyslíkovému dluhu. Po nástupu do úspěšně dostiženého autobusu jsem se sice půl cesty vydýchávala, ale časový harmonogram byl zachráněn. Po krátké cestě metrem jsem se vynořila z podzemí na úpatí hory. Svítilo slunce, listí se už převlékalo do podzimních barev, vzduch voněl. Pomalu jsem došla ke kapli svatého Jana Nepomuckého. Před jeho zlatou sochou jsem se na chvilku zastavila a poprosila o zdárný a bezpečný výstup na horu.
Prvovýstup severovýchodní cestou
Horu Malvazin jsem již několikrát zdolala, ale vždy severozápadní cestou. Cesta severovýchodní je delší a strmější, nehledě na to, že na dosažení cílového bodu budu muset ještě obejít velkou část vrcholové planiny. A tak jsem pomalu a odhodlaně vyrazila. Před lety jsem v telce viděla, jak Josef Rakoncaj šel s reportérem na Sněžku. K údivu reportéra tam jako zkušený himalájský horolezec nevyběhl ale šel pomalu, jen co noha nohu mine. Ba i chvílemi se zastavil a kochal výhledem na okolní hory. Reportérovi vysvětlil, že takto se stoupá i na osmitisícovky, jen ještě pomaleji a každé tři kroky se musí zastavit, odpočinout si a vydýchat se.
Měla jsem v plánu totéž. Při pohledu na strmé boky hory Malvazin mi bylo jasné, že jen velmi pomalé stoupání udýchám a také si nepropotím oblečení a nebude mi tím pádem po dosažení vrcholu zima.
Pomalu avšak vytrvale jsem stoupala vzhůru po cestičce vydlážděné nepravidelnými kousky žuly. Když jsem dosáhla hlavní vyasfaltované cesty už jsem bylo docela slušně unavená. Za normálních okolností bych si odpočinula na lavičce u cesty, ale bohužel, čas mě tlačil dál a vzhůru. A tak jsem zamířila podél východního okraje rovné loučky připomínající přírodní střelnici, zahloubené do svahu hory, vzhůru. Šla jsem pomaličku, jen co noha nohu mine. Ale dařilo se mi jít bez přestávek na vydýchání. Proto jsem svůj styl výstupu nazvala zrychlený Rakoncaj.
Závěrečný trhák
Poslední metry bývají vždy nejtěžší. Hora byla těsně před vrcholem tak strmá, že tam městská správa nechala postavit schodiště z dubových trámů, potažených králičím pletivem, aby za vlhka neklouzaly. Schodiště jsem si vyfotila, čímž jsem si i před závěrečným trhákem trochu odpočinula. A potom již poslední vítězné kroky nahoru po schodech. Úplně nahoře z vysokých zdí hřbitova visely zářivé girlandy přísavníku pětilistého v podzimní paletě žlutých, oranžových a červených barev. Pořízení několika dalších, tentokrát již vrcholových fotografií mi umožnilo zklidnit tep i dech.
Obkroužila jsem zeď a přidala se k vlastivědné výpravě za poznáním Malvazinského hřbitova. Před časem jsem totiž dostala od své kamarádky Sandry pozvání na tuto funerální poznávací procházku.
Duch je silnější než hmota
Co čert nechtěl, týden předtím mě sklátila choroba respirační. Zvažovala jsem, zda na akci vůbec jít. Naštěstí díky silám a životnímu elánu nashromážděným během letošního nádherného babího léta jsem se zotavila rychle. Jen jsem se musela pohybovat pomalu a pokud možno po rovině. Protože při rychlejším pohybu nebo stoupání do každého mini kopečku se mi dechu poněkud nedostávalo. Fyzická výdrž se pohybovala tak na 20 % normálního stavu.
Přesto jsem se rozhodla pozvání na funerální výlet přijmout a dobře jsem udělala. Pomalým krokem jsme se přesunovali dvě a půl hodiny od jednoho zajímavého místa na druhé. Výklad paní Stáni Mickové byl báječný, počasí bylo jak na objednávku. Ještě ráno bych nevěřila, že budu takového fyzického výkonu schopná. Naštěstí duch je silnější než hmota.
Po skončení procházky jsme ještě s kamarádkou Sandrou odpochodovaly do Cukrárny Malvazinky, kterou založila Aňa Geislerová a dala jí do vínku heslo Snídejte Šampaňské. Vzhledem k pokročilejší hodině jsme neuposlechly a daly si kávu. Já s medovníkem, Sandra s mrkvánky. Můj předpoklad, že se budu další dva dny z vycházky fyzicky vzpamatovávat se naštěstí nepotvrdil. Již večer jsem byla naprosto v pohodě. Nejspíš radostí z toho, že jsem zdolala horu, užila si výlet i báječnou společnost Sandry i ostatních účastníků vycházky. Radost a pocit naprosté pohody mi vydržely ještě tři další dny.
