Na chodbě bytového domu lze potkat ledacos. Děti, co si hrají, opilého souseda, který si spletl patro, partu bezdomovců. Já potkala v posledním patře kočku. Krásnou čistokrevnou modrou britku.
Ale od začátku.
Potřebovala jsem něco dokončit, a tak jsem přetáhla čas, kdy obvykle chodím venčit. Když jsem se konečně vyštrachala z domova, byl pes značně netrpělivý. Při čekání na výtah se na vodítku natahoval a zíral za roh. Slyšela jsem někoho ze sousedů. Podívala jsem se, co tam pes merčí. Na konci chodby sousedka odemykala byt. Jenže pes se na ní nedíval. Podívala jsem se dolů. Metr od psa seděla naprosto klidně šedomodrá kočička s velkou hlavou. Nevím, jestli mě více překvapil výskyt kočky na našem třináctém patře nebo její naprostý klid. Protože setkání mělo poměrem velikostí mého psa a čičiny zhruba parametry jako bych já někde potkala slona.
Bylo mi jasné, že vzhledem k podivné konstrukci schodiště, uprostřed kterého architekt nechal prázdnou šachtu od suterénu až po střechu, tam kočuli nemůžu nechat. Kočky rády šplhají a pokud by šplhala po zábradlí, mohla by spadnout s následky neblahými až fatálními. Jenže mám hyperaktivního německého ovčáka a jeho společný pobyt s kočkou v bytě jsem si nedokázala představit. Taky mám diagnostikovanou alergii na kočičí chlupy. Tak jsem požádala sousedku, zda by si kočuli nevzala domů, že okamžitě po návratu z venčení rozvěsím po domě letáky a zavolám do útulku. Na tváři sousedky se objevilo naprosté zděšení, s hrůzou v očích nesouhlasně mávala rukama, dočasné ubytování kočky důrazně odmítla a urychleně zmizela ve svém bytě.
Uff, co teď.
Chvíli jsem přemýšlela, ale jediné řešení bylo vzít kočku domů. Tak jsem přivázala vodítko se psem k madlu od výtahových dveří a dala mu povely lehni a zůstaň. Odemkla jsem byt, došla pro kočku, vzala ji do náruče a sledována zvědavým pohledem svého psa ji odnesla dovnitř. Kočka kupodivu proti této akci nic nenamítala. Doma jsem ji vypustila a šla venčit psa. Před odchodem jsem zavřela dveře na chodbu s předsíní abych i po návratu mohla psa a kočku mít oddělené.
Po návratu domů jsem, zavřela psa v předsíni a šla hledat kočku. Po důkladné prohlídce koupelny, kuchyně s jídelnou i obýváku jsem ji nakonec našla na parapetu v obýváku, schovanou za závěsem, kde nadšeně pozorovala cvrkot dole na ulici. Odnesla jsem ji do transportní klece na psa, kam jsem dala deku a vodu. V kleci se čičina v klidu posadila. Aby jí neotravoval pes, tak jsem přes klec přehodila další deku. Teprve poté jsem vypustila psa z předsíně a dala mu do misky granule.
Pes byl naprosto klidný a po zbaštění granulí se odebral ke svému obvyklému odpočinku do předsíně. Napsala jsem tři letáky a odešla je vyvěsit do obou výtahů a na vchodové dveře.
Zavolala jsem do Trojského útulku, tam mi řekli, že kočky neberou, ať zavolám do Měcholup. Tam jsem vysvětlila situaci a dostala tipy na facebookové skupiny, které se zabývají ztracenými kočkami. Domluvili jsme se, že vzhledem k situaci jim kočku dovezu, pokud se majitel neozve do 48 hodin.
Daří se daří
Vypustila jsem kočku, protože jsem ji potřebovala vyfotit. Pes kupodivu zůstal v předsíni, i když dveře byly otevřené. Kočka se začala procházet po opěradle pohovky. Tak jsem ji tam vyfotila. Našla jsem doporučené skupiny. Kupodivu bylo nutno požádat o členství. To jsem udělala a odeslala fotku kočky s příslušnými informacemi do měcholupského útulku. Mezitím kočule seskočila plavně z opěradla sedačky a hup, už jsem jí měla na pracovním stole. Sedla si vedle tiskárny a klidně na mě koukala. Potom začal vrnět mobil, že přišla SMS. Zrovna jsem odesílala mail. Když jsem se podívala do mobilu, byly tam už tři SMS.
První zněla: Sediva cistokrevna moje. Tak jsem zavolala na dané číslo a nic. Na druhé straně to zatípli.
Tak jsem si přečetla druhou SMS: Jsem neslyšících. Kde kocka moje.
Naštěstí třetí SMS začínala: Jsem patro 12. Zvonek 087.
Huráá
A tak jsem vzala kočku a šla o patro níž. Na schodech do mě kočka poprvé zatnula drápky, ale jen tak výstražně. Snažila se mi vykroutit z náručí, ale já jsem zvykla nosit zvířata, tak neměla šanci. Na chodbě, o patro níž už majitelka kočky psala další SMS. Když nás uviděla, měla ohromnou radost. Usmívala se od ucha k uchu. Předala jsem jí kočku. A měla jsem také radost, že se to tak rychle vyřešilo. A hlavně, že jsem se nezalekla potenciálně výbušné situace a udělala to, co se udělat mělo.
