Jako smečka hladových šakalů se vrhla řada politiků, novinářů a přičinlivých blogerů na prezidenta Václava Klause. Důvod? Dovolil si být Čechem a hájit národní zájmy této země! Po přečtení některých komentářů a blogů, jejichž autoři halasně prohlašují, že se stydí za svého prezidenta, už jen chybí, aby prohlásili Václava Klause za nebezpečného pravicového extrémistu.
Příčinou zběsilých útoků na Václava Klause je jeho postoj k Lisabonské smlouvě. Jako jediný se postavil proti bezduché mase kývalů, kteří souhlasí s kdejakým paskvilem, jen když v něm vidí nějaké výhody pro sebe. Václav Klaus dělá pouze to, k čemu se zavázal prezidentským slibem: hájí národní zájmy této republiky. Dělá pouze to, co je jeho povinností a na co už dávno zapomněli velectění členové poslanecké sněmovny. Ti také skládali poslanecký slib, obsahující stejnou formuli, jako ten prezidentský. Přesto poslušně odkývali text smlouvy, kterou ani jeden z nich dozajista nepřečetl až do konce. Nepochybuji, že kdyby neměl prezident v rukou pádné argumenty pro své kroky, těžko by šel do předem ztraceného boje.
Dnes je vysoce módní nazývat Václava Klause zrádcem národa, brzdou sjednocené Evropy a hlavně samolibým a sebestředným individuem, kterému jde jen o vlastní zviditelnění. Ti, kdo vykřikují podobná hesla a volají dokonce po jakémsi odvolání Klause z prezidentské funkce, nemají s největší pravděpodobností ani ponětí o zásadních důvodech, které prezidenta k jeho stanovisku vedly. On udělal pouze to, co měly udělat naše zákonodárné sbory už dávno. Podívat se Lisabonskou smlouvu podrobně a hlavně si ověřit, zda je v souladu se všemi zákony bývalé Československé republiky, jejímž nástupcem je náš dnešní stát.
Vím, že se na mne sesype pěkná vlna kritiky, protože hájit Klause není dnes zrovna v módě. Už jsem to ve svém blogu udělal jednou, když jsem si dovolil postavit se za jeho názory ohledně globálního oteplování a poprask to byl docela slušný. Ani dnes však nelze nechat volné pole těm, kdo si nevidí na špičku nosu a chovají se jako stádo ovcí. Těm, kteří hovoří o Benešových dekretech, aniž by měli ponětí, o čem vlastně jsou. Většina lidí dnes zjednodušuje Benešovy dekrety na problematický odsun Němců po druhé světové válce. Ale málokdo ví, že žádný Benešův dekret, nařizující odsun Němců de facto neexistuje! O odsunu existuje řada místních právních nařízení, existuje dekret o ztrátě občanství Němců a Maďarů, existuje dekret o jednotném řízení vnitřního osídlení, ale výslovný dekret o odsunu nikde mezi 143 Benešovými dekrety není. To jen tak na okraj k Benešovým dekretům.
Václavu Klausovi však jde o jinou stránku věci. Jde mu především o poválečné majetkové uspořádání a znemožnění prolomit zejména ty dekrety, které souvisejí se zabavením majetku Němcům, Maďarům a kolaborantům, kteří podporovali nacistické ideologie. Nejsem právník, stejně jako není právníkem ani Václav Klaus. Ale jsem přesvědčen, že prezident má své pochyby postaveny na expertízách odborníků. Nedovedu si představit, že by Václav Klaus šel do něčeho, o čemž by měl sám pochyby. Přesto, že se mnozí renomovaní právníci vyslovují v tom smyslu, že prolomení Benešových dekretů v důsledku Lisabonské smlouvy nepřichází v úvahu, jsou na druhé straně další, rovněž renomovaní, kteří už si tak jisti nejsou. Jestliže by byla v důsledku ratifikace Lisabonské smlouvy Listina základních práv EU nadřazena českým zákonům, byl by to docela slušný průšvih. A pokud tady existuje jen malá jiskřička pochybností, je povinností prezidenta republiky postavit se za národní zájmy tohoto státu. Pokud by to neudělal, pak by byl skutečným vlastizrádcem, jak mu dnes někteří spílají.
