Kapitalismus, socialismus a církve. Nebezpečné zapomínání

Český národ má zvláštní náturu. Na to, co se mu nehodí, rád zapomíná a naopak stále oživuje vzpomínky na to co, se mu zrovna hodí do krámu. To je průvodní jev posledních let, kdy jsme se vymanili z područí komunistického molocha jménem SSSR a vydali se vlastní cestou, cestou ryzího spotřebního kapitalismu. Zapomněli jsme na to, jakým dravcem byl kapitalismus od 19. století, zapomněli jsme, jakým dravcem byla církev po celou řadu století. Rádi si však připomínáme pouhých 41 let komunistické nadvlády.

Musím předznamenat, že nejsem žádným obhájcem komunistického režimu, a už vůbec ne zastáncem jeho návratu. Naše rodina i já osobně, jsme si v souvislosti s kauzou Horáková a spol. užili své. Ale neustále mne udivuje permanentně přiživovaná nenávist ke komunistům, jako takovým, z nichž mnozí nemají s těmi předlistopadovými ve valné míře už vůbec nic společného a i jejich ideologie je na hony vzdálená od té původní. A kdo tuto nenávist přiživuje? Ti, pro které je náš stát a jeho současný systém jen dojnou krávou, o kterou přece nemůžou přijít.

 Je kapitalismus ideální systém?

Vědí vůbec ti horliví komunistobijci, kolik milionů životů má na svědomí tak oslavovaný kapitalismus? Že v období jeho nejbouřlivějšího rozvoje bylo v tzv. vyspělých zemích běžné otroctví a zabití otroka bylo stejně beztrestné, jako zabití psa? Že jen do Ameriky bylo dovezeno přes 11 000 000 otroků a téměř stejný počet jich zahynul během přepravy? Že otroctví bylo v USA zrušeno až v roce 1865, v  Saudské Arábii v roce 1962 a v takovém Nigeru teprve v roce 2004? To všechno je nedávná minulost a přesto naprosto nikoho nevzrušuje a je považována za zcela legitimní součást kapitalistického vývoje.

 Kam se ztratila odvaha mladých?

Šlapat po padlých komunistických modlách a ideálech umí každý blbec, potažmo slaboch. Ale postavit se tvrdě současnému režimu, jako to udělali například mladí američtí hippies v 60. letech minulého století, nebo americká tzv. Nová levice, ostře odsuzující kapitalismus, vyznávající pacifismus a odpírající vojenskou službu, ze které se později vyvinuly i „zelené“ strany na celém světě, to už chce pořádnou dávku odvahy a hlavně silné přesvědčení. Tito lidé se postavili proti kapitalismu, přestože věděli, že je čeká vězení. Ale na takovýto odpor jsou Češi moc pohodlní.

 Hlad války a utrpení

Mladí lidé jsou stále utvrzování v přesvědčení, že komunismus či socialismus = totalita. Vědí vůbec, kolik kapitalistických zemí bylo a stále je přímo spojeno s totalitou? Vědí vůbec, že v řadě těchto zemí, zejména v Africe a Asii, žije drtivá většina obyvatel na hranicí bídy, nebo už umírá podvýživou a přesto se tyto režimy honosí kapitalistickým zřízením? Vědí, že války, které rozpoutávají ony lidumilné kapitalistické režimy i v současnosti, mají na svědomí statisíce obětí?

 Vzpomene někdo na oběti kapitalismu?

Samozřejmě, ve Stalinových gulazích zahynuly miliony nevinných lidí, statisíce jich umučily další komunistické režimy. To se nedá oddiskutovat a mohou za to jen a jen skalní komunisté. Ale kdo může za ty miliony obětí, které má na svědomí kapitalismus, zrozený počátkem 19. století spolu s industriální érou? Připomíná je někdo, nebo si jen myslíme, že je to běžná součást tohoto režimu. A přitom to zase není až tak dávno. Kdo si uvědomí, že u nás existují i pomníky obětem kapitalismu, Duchcov, Frývaldov, Prostějov Radotín a další?

 Svět krvácí i díky náboženstvím

Myslím si, že daleko větší nebezpečí, než od současného komunismu, nám hrozí od nejrůznějších církví a náboženských sekt. Nechci se vracet k oněm milionům obětí, které mají rozličná náboženská uskupení na svědomí za tisíce let a divit se, proč se nezakazují jejich symboly, stejně jako hákový kříž či srp a kladivo, když jsou také pokryty krví. Stačí mi jejich současné projevy, neustálý hlad po moci a bohatství. Kdo má na svědomí válečné konflikty ve 20. a 21. století? Pouze a jen kapitalismus a náboženské organizace. Tomu prvnímu jde o přírodní zdroje a území, církvím jde o co největší moc nad lidmi. K tomu se neštítí používat ani těch nejšpinavějších taktik, jako jsou neustálé rozeštvávání už tak znepřátelených náboženství, vyvolávání náboženských konfliktů a boj o co největší počet oveček, které by mohly svými ideologiemi ovlivňovat. Známé a omílané fráze o bohu, prorokovi či jiném lídrovi příslušného náboženství, jsou jen prázdná slova, která mají zakrýt skutečnou touhu po moci. Výsledkem jsou krvavé náboženské konflikty, které prožívá současný svět dnes a denně.

 Příliš rychle přicházíme o svobody

Takže shrnuto a podtrženo. Komunismus, takový, jaký jsme zažili před 89 rokem už nikdy. Je jasné, že jeho návrat nelze připustit. Nelze ale ustrnout ani v černobílém vidění a nevšímat si toho, co spáchal a dál páchá kapitalismus, co spáchaly a dál páchají církve. Nelze se stále obracet jen dozadu, a nevšímat si toho, jak nám současný systém neustále oklešťuje naše svobody. Jdeme totiž tak trochu od zdi ke zdi. Odstranili jsme nesvobodu komunistického režimu a získanou svobodu si nyní sami dobrovolně likvidujeme. Zkorumpovaní politici nám vesele šlapou po hlavách, omezují se naše svobody projevu, omezuje se přístup k informacím, jsme sledování na každém kroku tisícovkami kamer a naše osobní údaje jsou k dispozici ve virtuálním prostoru každému hejhulovi. Řeči o tom, že neexistuje cenzura, jsou opravdu jen řeči. Stačí se podívat na ryze tendenční a mohutně cenzurované vysílání ČT. Takže vážení, ať už máte pravé či levé vidění, zkuste se trochu zamyslet, zda nemáte náhodou klapky na očích!