Každý boží den absolvuji do zaměstnání nejhorší úsek v naší dálniční síti a to po D1 Mirošovice – Praha a zpět. Dramatických zážitků za dobu pěti let, kdy po této smrtící komunikaci jezdím, jsou stovky. Občas mám pocit, že se otevřely brány všech blázinců v republice a všichni chovanci vyrazili právě na tuto trasu, aby zde mohli předvést veřejně všechny své úchylky. Je pravdou, že většina šílenců, prohánějících se po této dálnici je mužského pohlaví. Nicméně v poslední době se stále častěji setkávám s divoženkami za volantem a musím říci, že jsou mnohdy horší než chlapi.
Vyznačují se několika atributy. Tím nejvýraznějším je vůz, ve které se po dálnici řítí. Je jím z 99% silný terénní vůz, pokud možno ten největší, jaký je na trhu, ve vysokém lesku, vypovídajícím o péči majitelky, v černé barvě a opatřený alespoň u zadních oken matovými skly.
Druhým znakem těchto motorově emancipovaných šílenek, je pohled upřený tvrdě do dálky, pokud možno až na horizont dálnice. Čímž pádem nevidí, co se děje vedle nich napravo, nalevo, natož aby se zajímaly, co se děje za zadkem jejich vozu. Cíl mají jasný a ten je někde vepředu. Postranní zrcátka jsou pro ně tudíž pouze na ozdobu a to střední ve voze na čelním skle, slouží pravděpodobně pouze k občasnému zjištění stavu makeupu na tvářičkách.
Třetím znakem je jejich úžasná láska k levému pruhu dálnice. Za nic na světě by jej neopustily, i když se za nimi vytvoří nekonečná šňůra dalších aut, jejichž řidiči už mají velmi blízko k mrtvičnému záchvatu. V této souvislosti nutno konstatovat, že některé z nich trpí nebezpečnou lekavostí. Když se totiž čirou náhodou podívají do zpětného zrcátka a uvidí kolonu za sebou, šokovaně trhnou volantem doprava a bez blinkru se bezhlavě vrhnou do středního pruhu, čímž vedle jedoucí auta musí zoufale likvidovat svá brzdová obložení.
Ten čtvrtý atribut mi až tak zase nevadí. Týká se zase až 99% procent těchto dívek. Jsou totiž všechny mladé a krásné a mají vzhled světových modelek. Když se vám je podaří konečně po dvaceti kilometrech předjet, podívají se na vás s tak odzbrojujícím úsměvem, že jim všechno musíte odpustit.
Zatím jsem neodpustil jen jediné. Ta mne včera, ač jsem měl na tachometru 130, předjela šílenou rychlostí a s pištícími gumami zprava odstavným pruhem, protože další dva pruhy byly plné. Doufaje, že na tomto úseku nebude žádný policejní radar, jal jsem se schválně změřit její rychlost. Beznadějně. Když ručička na mém tachometru dosáhla rychlosti 190, raději jsem rychle přestal. Zadek jejího vozu totiž i v této rychlosti mizel v dáli přímo bleskově. Odhadl jsem její rychlost tak na 220km/hod. Jen doufám, že tu jízdu ve zdraví přežila. Šťastná to žena!
