Zkušenosti s vietnamskými prasaty

Vietnamská prasata u nás žijí již řadu let a jsou to zvláštní bytosti. Třeba se o nich na netu píše, že „hlavní výhodou vietnamců je to, že se sami pasou“, od jara do zimy požírají trávu, spadané listí a šrot, seno jim příliš nechutná. Někdo s nimi bydlí i v paneláku, ač mohou vážit i sedmdesát kilogramů.

Já se s vietnamským prasetem setkal teprve nedávno. Kráčel jsem se svým německým ovčákem Irem jednou nevelkou posázavskou osadou a náhle se za plotem ozvalo nadšené chrochtání. Následovalo žuchnutí do drátěného hrazení – a pak jsme ho spatřili! Nejdřív jsme si oba pomysleli, že se jedná o klasické české „bílé“ prase, ale tento tvor byl menší a přímo z něj čišelo přátelství. Iro to vycítil, jak jen to umějí snad jen psi. Prase se radostí počuralo, Iro na oplátku označkoval plot.

Chvíli jsme tam jen tak stáli, zvířata se očmuchávala a mě teprve došlo, že se jedná o vietnamské prase, potažmo domácího mazlíčka. A tak jsem si později večer zagůgloval.

Zjistil jsem, že Češi „vietnamce“ v prvé řadě chovají kvůli tomu, aby je později snědli. Jednoduše si ho zjara pořídí a na podzim již mohou hodovat, neb na rozdíl od tuzemských vepřů tento nedosahuje takové váhy a velikosti, tudíž se i za menší spotřeby živin rychleji vykrmí.Zároveň jsem však zjistil, že někteří spoluobčané tato zvířata chovají místo koček, papoušků či psů, není výjimkou, že se prase dožije i osmnácti let. Již jsem nepátral po tom, jak je to třeba s vyměšováním v paneláku, ale to se možná dozvím v diskuzi, za kterou vám předem srdečně děkuji.

A  poučení na závěr? Pokud jste si hodláte pořídit domácího mazlíka a ještě jste se nerozhodli, co to jako bude, tak výše zmíněné berte jako námět…