Žijeme si nejlépe v historii!

Tak nějak pravil Václav Klaus (loni, předloni?) při jakémsi významném projevu k českému národu. Pak přišlo cosi jako krize-nekrize, na kterou se teď stát odvolává, když své občany odírá, kam jen úředníci upnou svůj nenasytný zrak.

U nás na Lutově se však s prezidentovými slovy můžeme ztotožnit i ve žhavé současnosti. Dlouhá desetiletí jsme tu totiž měli rekreační středisko, patřící ministerstvu vnitra. Co v něm příslušníci SNB (VB, StB, Rudé hvězdy atp.) kutili nám zůstalo utajeno, lébrž se s námi tato sorta lidí nekamarádila a do hospody, součásti chatové tábora, nás nevpustila ani náhodou.

Pár let po revoluci přešel vnitrácký majetek na obec Poříčí nad Sázavou, ta jej promptně pronajala a nový provozovatel zpřístupnil hospodu široké veřejnosti. Příliš se mu nedařilo, do pronajatého střediska téměř neinvestoval, i návštěvnost osvěžovny byla minimální. Po třech letech skončil, objekt chátral, a i když jej obec nabízela k prodeji, žádnému kupci se do pochybné investice příliš nechtělo. Pak na scénu vstoupil pan František. Trochu s podezřením jsme hleděli na jeho snahy o pozdvihnutí tábora (s pomocí rodiny začal renovovat chatky i hospodu), netušili jsme, co má za lubem a zda zde neubytuje zahraniční dělníky (nic proti nim, ale v nedalekých Nespekách by vám o takovém sousedství mohli vyprávět!), taková už je holt česká povaha.

Trvalo pár měsíců, než se, eufemisticky řečeno, prolomily ledy a než jsme hospodu začali navštěvovat v hojném počtu. Jedna místnost připomíná spíše obývací pokoj a vévodí jí historický kulatý stůl. Právě tento kulaťák (vejde se k němu v pohodě i patnáct lidí) stmelil kolektiv. Zatímco dříve jsme sedávali u jednotlivých stolů po dvojicích či trojicích podle toho, kdo koho znal a vzájemně jsme s cizími nekomunikovali, nyní je tady parta k pohledání.

Fanda šel ještě dál a pomohl zorganizovat kulturně-společenskou akci 80. výročí osady Drábovka, jejíž součástí je i rekreační středisko (nově pojmenované U kocoura). Paradoxní však je, že my z osady Lutov, to máme do hospody blíž a tudíž jsme se zmíněné události zúčastnili rovněž a navázali s Drábováky soudružské vztahy. Je snad zbytečné popisovat, že celý den se konaly nejrůznější dětské soutěže, po nichž následoval večer s hudbou i tancem.

No a minulý týden se U kocoura zabíjelo. Prase. (Viz můj předchozí text o svini, na kterou se už vaří voda.) V sobotu následoval nohejbalový turnaj, kterého se zúčastnilo deset trojčlenných družstev a zvítězil tým kolem fotbalového internacionála, reprezentanta a hráče Sparty Josefa Vojty. Musím se pochlubit, já i přes zranění jsem byl vyhlášen nejkreativnějším hráčem turnaje. Neberte to jako chlubení, nicméně kdo jiný vás má pochválit, když ne vy sám! A zase se vše protáhlo do nočních hodin, po sportování praskala hospoda ve švech, i na zpěv došlo.

Poučení je v tom, že byť nám politici blbnou hlavy svými nesmyslnými kecy, televize stupidními seriály a bulvární listy pseudoaférkami celebrit, dá se žít i bez toho. Důležité je, aby se našel takový buditel a sjednotitel, jako je Franta. V partě dobrých lidí můžete alespoň o víkendu zapomenout na všední starosti a skvěle se odreagujete. Přihlédneme-li k tomu, pak z tohoto hlediska měl ctihodný profesor Václav Klaus pravdu: Na Lutově se nyní žije jako nikdy v historii!

P.S.: Omluvte rozhozené titulky, jistě si domyslíte, kam který patří. Vot eta těchnika!

Vnitřek restaurace spíše připomíná obývací pokoj. Nebojte se však vstoupit,

 jako tihle vodáci z Chomutova. 

Jede jede mašinka, aneb takhle se slavilo 80. výročí osady Drábovka. 

Nejkreativnější hráč nohejbalového turnaje, tedy já, smečuje na síti (anebo do sítě?!).  

Fotbalový internacionál, reprezentant a hráč Sparty Josef Vojta, ve žlutém dresu.

Z celé povedené akce se nemohl radovat jen jediný aktér. Už je tam!