Za hercem Michalem Peškem. Nebyl jen Jiříčkem z Malého pitavalu.

Včera se rodina i veřejnost naposledy rozloučila s hercem Michalem Peškem, který zemřel minulý týden. Nepatřil k těm osobnostem, které by se obzvlášť výrazným způsobem zapsaly do českého filmového nebe. Mrzelo mě však, že většina médií se omezila jen na nic neříkající zprávu, vydanou ČTK. Vzhledem k tomu, že jsem Michala znal jako spolužáka ze základní školy, rozhodl jsem zveřejnit rozhovor, který jsem s ním uskutečnil před několika lety pro jeden již neexistující časopis. Přetiskuji jej v původním znění:

Nebývá mým zvykem, že bych při rozhovorech pro noviny svému protějšku tykal, byť bych ho důvěrně znal řadu let. S hercem Michalem Peškem, který se nám připomněl v nedávno reprízovaném televizním seriálu Malý pitaval z velkého města v roli začínajícího kriminalisty Jiříčka, jsem však učinil výjimku. Z následujícího textu jistě pochopíte proč.

Před více než čtyřiceti lety jsi touto dobou nastupoval do základní školy coby prvňáček. Jak na svá školní léta vzpomínáš?

Teď jsi mě opravdu překvapil, že je to tolik let, ale asi máš pravdu. To už bude spousta našich učitelů asi mrtvých… Chodil jsem asi tři roky do školy v ulici Františka Křížka, zbytek do Letohradské. Vzpomínám si, jak jsem měl ve druhé nebo třetí třídě neuvěřitelný průšvih, protože jsem si o velké přestávce na toaletě pustil tranzistorák a nachytal mě tam s ním učitel. Rádio mi okamžitě zabavil, rodiče byli pozváni do školy a řešilo se, zda dostanu důtku. V dnešní době diskmenů a empétrojek, které žáci poslouchají i během výuky, se to zdá absurdní. Jinak se do toho období nevracím, srazy třídy jsou minimální a když se uskuteční, tak jsou typické asi jako všude. Všichni vytáhnou nějaké fotky, někteří se opijí, jiní jdou brzy domů a vzpomíná se spíše na ty poslední léta, než na ty první, protože na ty si lépe pamatujeme.

Povšiml jsem si tě již na zmíněné škole v ulici Františka Křížka, pak jsi mi na nějaký čas zmizel z očí a najednou jsem tě za pár let uviděl už jako herce. Jak ses vlastně dostal k herectví?

Tys byl na té škole také nepřehlédnutelný. Je zajímavé vidět po letech lidi, které jsem tehdy vnímal, co dnes dělají. Co já si pamatuju, byl si takový rošťák, takže je dobré sledovat, jak ses vyvinul. A pak je zajímavé sledovat ty, co rošťáky nebyli a patřili mezi takzvané šprty a co dělají dnes oni. Myslím si, že my rošťáci jsme na tom lépe… Ale ptal ses na to, jak jsem se dostal k herectví. Asi ve druhé třídě jsem začal chodit do Lidové školy umění tady na Praze 7 v Šimáčkově ulici. Nejdříve jsem se učil hrát na klavír, ale to mě hrozně nebavilo a pořád jsem simuloval, že mi něco je. Učitelka to poznala a doporučila mi, abych šel o dveře dál – a tam bylo dramatické oddělení, kam jsem začal docházet a vydržel tam až do přijímaček na konzervatoř. Faktem však je, že  zhruba v sedmi letech jsem se rozhodl stát se hercem, což se mi podařilo, a byl jsem jím do roku 1989.

Než se k tomuto přelomovému roku dostaneme, vraťme se ještě chvíli zpět. TV Nova přes léto reprízovala seriál Malý pitaval z velkého města, který měl nečekaně velkou diváckou sledovanost. V něm jsi vytvořil roli začínajícího kriminalisty Jiříčka…

Seriál příliš nesleduju, viděl jsem doma asi jeden díl. Reaguje však na něj mé okolí, což mě donutí vzpomínat, především na Vlastu Haška, který již mezi námi není, což mě mrzí a velice mi chybí. Při natáčení jsme měli často společnou šatnu, v několika dílech jsme vystupovali jako parťáci. Protože natáčení znamená také dlouhé prodlevy, kdy se stále na něco čeká, takže jsme měli čas spolu dlouho rozmlouvat. Z dnešního pohledu se v Pitavalu vyskytla celá řada tehdejších špičkových herců, třeba i jen v menších rolích, a díky tomu jsem se s nimi mohl seznámit blížeji.

Poznávají tě díky znovuuvedení seriálu lidé na ulici?

Asi bys chtěl slyšet, že ano, ale není tomu tak, neboť jsem o pětadvacet kilogramů starší. Ovšem když promluvím, mnozí si najednou na Jiříčka vzpomenou, což je zvláštní. Asi je můj hlas natolik identický, že stačí k tomu, aby lidé najednou věděli, kdo jsem.

Pitaval je ještě zvláštní tím, že mnohé vyšetřované případy by dnes vůbec případy nebyly, neboť se jedná o povolené podnikání. Co ty na to?

Samozřejmě je ten seriál dneska již v něčem úsměvný. Já v té době žil, takže mi nic divného nepřipadá, ale zajímalo by mne, jak se na to dívá mladé publikum. Nedávno jsem viděl výsledky jakéhosi průzkumu mezi středoškoláky, z něhož vyplynulo, že mnozí z nich nevědí, kdo to třeba byl Klement Gottwald. Nevím, zda je to dobře, anebo ne. Určitě dnešní mladí ovšem nechápou postavy veksláků, nyní lze jen těžko pochopit, že jistí lidé na ulici měnili za koruny jakési poukázky. Navíc byl tenkrát obchod trestný – když jsi něco koupil levně a prodal dráž, hrozil kriminál. Pro policii v té době prakticky neexistovaly žádné zákony a mohla si dovolit daleko více než dnes. Měřeno současnými parametry, mnohé ze seriálových pachatelů by soud musel osvobodit.

Ještě jedna poznámka. Zaujalo mě, jaké nosí kriminalisté oblečení z konfekce. I tys v Pitavalu nosil svetr, jaký jsem v mládí míval i já…

Protože jednotlivé díly byly natočeny podle skutečných událostí, snažil se realizační tým o co možná největší autenticitu, tedy i v oblečení nejen pachatelů, ale i kriminalistů. Doslechl jsem se, že někdejší policisté při sledování seriálu si nostalgicky připomínají, že to takhle skutečně bylo. Samozřejmě v Pitavalu není obsáhnuto všechno, co se v té době dělo, nemyslím to politicky, nýbrž tak, že se především vyšetřovaly rozkrádačky a sem tam nějaká vražda, takže v televizi vystupují úplně jiní policajti, než kteří nás tenkrát štvali. Já v tom seriálu nosil asi dva svetry a ty mi vystačily na patnáct dílů. I v tom se projevovala šedivost osmdesátých let.

Souhlasíš s mým názorem, že na vrchol popularity u široké veřejnosti ses dostal počátkem devadesátých let minulého století, kdy jsi uváděl televizní soutěžní pořad Tutovka?

Dneska už si jen málokdo vzpomene, co to vlastně Tutovka byla, ale souhlasím s tím, že sledovaností „Jiříčka“ daleko překonala. Tutovka je vlastně kolo štěstí a myslím si, že v zahraničí pořad tohoto formátu stále funguje. Tenkrát neexistovala konkurence v podobě Novy a Primy, diváci měli omezenou možnost výběru a tak se sledovanost držela na úrovni, o níž se dneska televizím může jenom zdát. Tutovku jsem moderoval jeden rok, po kterém jsme se střídali – přede mnou ji uváděl Přemek Podlaha a po mně tuším kolega Jančařík. Také je třeba zdůraznit, že se jednalo o první soutěž, kde se daly vyhrát velké peníze – až milion korun. Takže ano, tenkrát jsem byl velice populární.

Otočme tedy list a přejděme do současnosti. Co vlastně dneska děláš?

Živím se podnikáním, které se konkrétně nazývá developing. Stavební společnost, pro kterou pracuji, má divizi, kterou vedu. Šestnáct let jsem nestál na jevišti, tedy do loňského roku. Odmítal jsem hereckou práci, neboť s mým zaměstnáním nešla vůbec sloučit. Minulý rok mě ale oslovila esemeskou Veronika Žilková, zda bych se nechtěl stát jejím milencem. Následovala ovšem pomlčka s dovětkem „divadelním“. Tak jsem jí zavolal a ona mi společně se svým současným partnerem Martinem Stropnickým nabídla účinkování v divadelním představení. Poslala mi scénář, velice pěkný,  a já roli samozřejmě vzal. Hra se jmenuje Kachna na pomerančích a můžete ji zhlédnout v divadle Pallas na Václavském náměstí. Po šestnácti letech nehraní jsem měl velikou trému, když jsem opět stál na jevišti. Nevěděl jsem, jak to půjde a zda vůbec ještě umím hrát. Podle ohlasů to dopadlo dobře, konečně se o tom může přesvědčit každý sám, když na představení sežene lístky. Takže jsem se vrátil k divadlu s tím, že už ho vlastně dělám jenom jako koníčka.

Aleš Presler