Dnes je třeba se slovem „cikán“ zacházet téměř v rukavičkách, přestože dříve patřilo ke zcela běžným výrazům a za jeho vyslovení nehrozilo obvinění z rasismu. Už ani nevím, zda se dá v uzenářství koupit cikánská pečínka…
Z turistických map však ještě nevymizely názvy jako třeba Cikánské údolí, do kterého bych vás dnes chtěl pozvat. Nachází se nedaleko Chocerad v zářezu Seradovského potoka, ústícího z pravé strany do řeky Sázavy. V Dějinách trampingu od Boba Hurikána je toto místo nazýváno Cikánskou roklí, snad i díky tomu, že tehdy tvořilo pojmenování „cikán“ synonymum k přídavným jménům divoký, potulný, prudký či tmavý. V případě Chocerad bych se klonil k první variantě v kombinaci s tou poslední.
Ale začněme v Choceradech, kde je zastávka Posázavského pacifiku anebo zde lze zaparkovat automobil. První, co zaujme na dnešní návsi (či náměstí, chcete-li) je původně gotický kostel Nanebevzetí P. Marie, zbarokizovaný koncem 17. století. Zvláštností je věž, která je z čelního pohledu umístěna vlevo a dodává tak stavbě netypický vzhled. Pokud vzhlédnete vzhůru směrem k Sázavě, spatříte siluetu Komorního Hrádku, což je dnes renesanční zámek patřící ministerstvu obrany. I proto je nepřístupný, neboť si zde užívají svůj volný čas profesionální armádní důstojníci.
K ústí Cikánského údolí je to z Chocerad zhruba dva kilometry po červené turistické značce. Já ji však ignoroval, chtěl jsem jít se svým německým ovčákem Irem po zdánlivě pohodlné cestě vinoucí se těsně po břehu Sázavy. Ta však končila u čisticí stanice odpadních vod a změnila se v pěšinu podél jejího plotu. Dostali jsme se na krásné loučky, vlevo oplocené pozemky domů, vpravo řeka, prostor mezi nimi činil zhruba sto metrů. Jevilo se zvláštním, že pruhy mezi řekou a oplocením byly přerušovány tu ulámanými větvemi, tu shlukem rostlin, jako by majitelé domů chtěli dát najevo, že jim patří i břeh. Kráčel jsem s Irem co nejblíže řece při vědomí, že se nechceme vracet minimálně kilometr zpátky a navíc musí být říční břeh přístupný všem, alespoň dle vodního zákona.
Překonali jsme takto několik pruhů – pozemků, než na nás v tom předposledním vystartovala majitelka, zda jsme si nevšimli, že se špacírujeme po soukromých pozemcích a ať koukáme nabrat zpátečku. Nejsem konfliktní typ, ale kromě výše zmíněných nepatrných zábran (kdyby dali na začátek cedule „Soukromý pozemek“, asi bych se choval jinak), proto jsem se zeptal, zda mohu ujít ještě padesát metrů, kde už jsem tušil turistickou červenou značku, anebo se zase vrátit a tím pádem opětovně narušit čísi soukromí. Dostal jsem souhlas k pokračování.
Vsuvka: Koukl jsem na Katastr nemovitostí a obec Chocerady skutečně prodala pozemky o šířce zhruba pěti metrů v délce cca kilometru na břehu řeky do soukromých rukou, tímto se paní majitelce omlouvám a žádám čtenáře, aby toto rozhodnutí respektovali.
Tedy dostali jsme se na pohodlnou asfaltku a míjeli jsme bezpočet chat a velkých rekreačních zařízení někdejších prvorepublikových penzionů a posléze socialistických rekreačních středisek národních podniků. Některá z posledně jmenovaných jsou bohužel v dezolátním stavu, ale snad již se blýská na lepší časy.
Začátek samotného Cikánského údolí (dle Boba Hurikána Cikánské rokle) je nenápadný a charakterizuje jej několik chatek, zásobovaných teplou vodou z černě natřených sudů umístěných na střechách.
Odtud stoupáte táhlým údolím a čas od času narazíte na některou z chatek, kde musíte obdivovat jejich majitele. Stavby se totiž nacházejí ve svahu a na protilehlé straně potoka, několik desítek metrů od nejbližší možnosti zaparkování. Vím, dnes je jiná doba a kdysi se to bralo jinak, ale nechtěl bych přenášet zásoby za tak tristních podmínek, o hygieně v podobě vzdálených kadibudek nemluvě.
Cikánským údolím by se dalo doputovat až do Hradových Střímelic, nicméně během cesty narazíte na modrou turistickou značku, která vás dovede zpět do Chocerad. Zhruba dvouhodinový výlet nepatří k těm nejkrásnějším v tuzemsku, ale rozhodně stojí za to jej absolvovat. A abych dostál názvu, kterým jsem tento text nadepsal, připojuji jen malou poznámku:
Prochodil jsem s německým ovčákem Irem spoustu cest, ale teprve v souvislosti s Cikánským údolím mě napadlo, že jsem na nich Romy nepotkal. Nemyslím tím jejich obydlí, to ano, ale nepamatuji se, že bych potkal romskou rodinu s ratolestmi, která jde tzv. na výlet.
Snad to nebude bráno jako rasismus, ale taková je moje zkušenost…
