Údolí chrastících duchů

Fakt už mě nebaví ty neustálé politické hrátky, do kterých je zatahována většina obyvatelstva, zatímco duo postarších chlapů, co mění názory stejně lehce jako manželky, nás přesvědčuje, že právě pod  jejich vedením bude lépe.  Samozřejmě lépe bude jen jim, a tak to hoďme za hlavu. Vezměte psa, manželku, děti či kamarády a vyrazte ven do přírody, třeba tam, kde vám ty nabubřelé papaláše z panoptika klaunů zvaného Parlament a Senát připomene jen trampské pojmenování: Údolí chrastících duchů.

Možná byste doma v kredenci ještě

nalezli skleněnou nádobu s plastovým držákem, předchůdkyni to nynější rychlovarné elektrické konvice. Sloužila k ohřevu vody, případně mléka či čaje na přímém ohni a kdesi na jejím boku se skvěl nápis Simax. Možná jste někdy trempovali, případně vaši předci, a pokud ne, možná znáte vlakovou zastávku Posázavského pacifiku Samechov nedaleko Chocerad. A možná se nyní ptáte, jak spolu souvisejí slova tramping a varná konev. 

Odpověď začněme hledat na nádraží v Samechově, které má tu zvláštn

ost, že sousedí přímo s osadou Růženín a samotný Samechov je odsud vzdálen dva kilometry. Podobných stanic je v celém Posázaví mnohem více, Pyšely jsou v Čerčanech, z Kamenného Př

ívozu či Jílového je to k železnici také pěkná zacházka.

Tato situace vznikla již při projektu trati, který se posléze upravoval podle přání a hlavně finančních možností tehdejších lobbistů.

V Samechově existovala zhruba od poloviny 19. století sklářská huť, víceméně neúspěšná. Vystřídalo se v ní mnoho majitelů, porůznu pak krachujících, až ji roku 1902 získal Arnošt Pryl. A světe, div se, jakousi náhodou sklárna toho roku vyhořela (pojistné?) a začala se budovat úplně znova. To sem již začal pravidelně jezdit vlak a Arnošt Pryl nechtěl, aby byl jeho nový podnik spojován s neúspěšnou a několikr

át zkrachovalou fabrikou, proto nazval novou huť podle své manželky Růženy jednoduše Růženínem.

Novému provozu se zadařilo, stav zaměstnanců dosahoval v nejlepších letech po první světové válce až ke třem stům osob a odlévalo se v deseti pecích. V Růženíně došlo k výstavbě řadových domků pro rodiny sklářů, připomínajících dnešní satelitní městečka, ale s lepším územním členěním. Po znárodnění se dostala sklárna do koncernu Kavalier Sázava a vyrábělo se v ní laboratorní sklo. V roce 1957 se zde odlévaly komponenty pro „zpívající fontánu“, která zdobila vstupní pavilon československé expozice na světové výstavbě Expo ´58 v Bruselu. Fontána pak byla přenesena do Nitry, kde chátrala a musela být v nedávné době vysokým nákladem restaurována. Nyní je v majetku Národní galerie. Výroba v Růženíně skončila v roce 1993, nyní jsou zde sklady a dodnes funkční železniční vlečka.

Za areálem sklárny začíná táhlé údolí, kterým protéká Vodslivský potok. Najdeme zde několik trampských osad, do nichž se jezdí již od roku 1924.

V Dějinách trampingu od Boba Hurikána se dočteme, že první návštěvníci nazvali místo Údolí chrastících duchů, prý podle jedné z chat, kde bývalo tak veselo, až se třásla a chrastila v základech. Později došlo k přejmenování na Zářivé údolí. 

Mnoho zdejších chat je již novodobě upraveno, na střechách lze často spatřit i satelitní antény, jiné naopak pečlivě dodržují styl dvacátých a třicátých let minulého století. Co však překvapuje je to, že některá seskupení mezi sebou často nemají prochozenou pěšinu podél potoka, ač jsou od sebe sruby vzdáleny jen třeba padesát metrů. Jako by nynější majitelé nepěstovali sousedské styky, k jejich sídlům pouze vedou odbočky z hlavní cesty, vinoucí se lesem kus nad potokem. 

Zhruba po dvou kilometrech stoupání narazíme na žlutou turistickou značku, která nás dovede k myslivně Vestec. Odtud vede pohodlná neznačená cesta vesničky Samechov, která je dnes součástí Chocerad a žije zde sto dvacet stálých obyvatel. Protože tu končí silnice, je v obci netušený klid. Na návsi stojí kaplička, jež je zároveň i pomníkem padlých v první světové válce. Jako připomenutí nových časů stojí v jejím těsném sousedství několik kontejnerů na odpadky… Po málo frekventované silnici se můžeme vrátit na nádraží Samechov, které je však v těsném sousedství sklárny a osady Růženín. 

P.S.: Pro některé z kolegů bloggerů je vkládání obrázků do textů těžkým oříškem, jak vyplývá z některých příspěvků na interní diskuzi. To bylo pro mě výzvou, tudíž jsem to zkusil také. Teď už vím, že špatně, ale co s tím nadělám! Děkuji za pochopení.