Psal se podzim roku 1938, Němci zabrali naše pohraničí. Masaryk byl po smrti, prezident Beneš vzal kramle a lůza hledala viníka za nastalou mizérii. Našla ho v osobě Karla Čapka.
Karla Čapka netřeba představovat. Skvělý spisovatel, autor vynikajících divadelních her, uváděných na nejvýznamnějších světových scénách, vtipný glosátor a fejetonista. Navíc měl za ženu krásnou herečku a finančně rozhodně nestrádal. Na rozdíl od Beneše neemigroval a tak se v očích určité části národa stal symbolem Mnichovské zrady. Sice divný konstrukt, ale měl určitou logiku. V Mnichově (sice bez nás) prohrála tzv. První republika, kterou Čapek bezvýhradně podporoval.
Druhořadí novináři na Čapka (když už nebyl k dispozici Masaryk ani Beneš) začali pořádat tiskové štvanice, lůza se „spokojila“ s vytloukáním oken jeho vinohradské vily. Karel Čapek měl vždy chatrné zdraví a tuhle štvanici neustál. Zemřel a lůza mu nechtěla dopřát ani důstojný pohřeb, až na zákrok strahovského opata Methoda Zavorala se mohl uskutečnit.
Téměř sedmdesát let po těchto událostech přichází štvanice nová, tentokrát na Jarka Nohavicu. Pozapomenutý druhořadý písničkář Hutka vytváří „hit“ Udavač z Těšína a snaží se na Nohavicu shodit veškerý marast období totality. Část veřejnosti sedá Hutkovi na lep, drtivá většina však ne, doba je přeci jenom trochu jinde než před německou okupací. Ano, Nohavica se ocitl v seznamech StB, Nohavica donášel na Kryla, že je nespokojený se svým vzrůstem a svojí finanční situací v tehdejší SRN. Tohle ti fízlové věděli již dávno, Jarek nikoho nepoškodil. Kdo nezažil totalitu, neměl by soudit, případně děkovat osudu, že o něj StB a spol. zájem neprojevila.
Dovolte mi malou odbočku. Jen naprosto neznalý člověk, že tzv. Sametová revoluce proběhla v režii Státní bezpečnosti, tam totiž nepracovali žádní blbci. Když její členové lákali rekruty, říkali zhruba toto: „My nechceme nikoho zavírat, jen chceme vědět, co se skutečně děje ve společnosti. Tak pomůžete nám i sobě změnit věci k lepšímu.“ Tak se také v listopadu 1989 stalo a spisy těch nejdůležitějších spolupracovníků díky rozkazu tehdejšího lidoveckého ministra Sachera shořely v plamenech. Zůstaly jen malé ryby.
Zpět k Jarkovi. Mohl dál zpívat, nikomu neuškodil, jen na rozdíl třeba od negavistického Hutky rozdával naději a pohlazení na duši. Jo, Hutka, ta jeho Smrtka či Ovar jsou skutečnou vizitkou nejen jeho, ale i jeho kavárenských obdivovatelů.
A jsme v roce 2018. Jarek dostal ruskou Puškinovu cenu, předal mu ji tamní prezident, a ať chceme nebo ne, představitel druhé nejvýznamnější světové mocnosti. Lůza šílí, lůza totiž neví, kdo to byl Puškin, natož nějaký Okudžava či Vysockij. Jen ví, že Jarek je špatný, stejně jako před osmdesáti lety byl špatný Karel Čapek.
Fakt ale je, a na to jsem hrdý, že byť podle tisku a některých blogů to vypadá na totální konec Jarka Nohavici, opak je pravdou, jeho listopadové koncerty v sálech s kapacitou +500 jsou beznadějně vyprodány. Na koncerty pana Hutky v restauračních sálech s maximální kapacitou padesát míst jsou lístky stále ještě k dispozici. K tomu snad není co dodat…
