Kdo pamatuje totalitu, tak dobře ví, že zdrhnout přes tehdejší „Jugošku“ na bájný západ bylo to nejjednodušší řešení a tisíce našich spoluobčanů tuto cestu využilo. To, že před vypuknutím druhé světové války byla Jugoslávie (a také Rumunsko) jediným státem, který by po našem boku bojoval proti Hitlerovi, ponechávám historikům.
Co však jako dítě pamatuju byl rok 1968. Tehdy se Srbové včetně ostatních národů Jugoslávie zachovali k Čechům více než velkoryse. Kromě pomoci při balení kufrů jim dávali na cestu na západ peníze, potraviny a další nezbytné věci. Jak se tehdy říkalo (a dnes to bohužel už dávno neplatí): Slovan všude bratra má. Měli přinejmenším právo od nás čekat podporu, když jejich domovy začalo ostřelovat americké letectvo. Bohužel, tehdejší prezident Havel vymyslel onu formulku o humanitárním bombardování. Tohle Havlovi nikdy neodpustím.
No nic, Václav Havel je mrtev, nicméně alespoň z hlediska našich masmédií jsou Srbové stále hajzlíci. Nedohrál se fotbalový zápas kvalifikace mistrovství Evropy mezi Srbskem a Albánií. Těsně nad hřištěm v Bělehradě totiž začalo létat letadélko s vlajkou Velké Albánie a narušovalo hru. Jeden ze srbských reprezentantů vlajku zachytil, albánští hráči se na něj vrhli a rozhodčí zápas předčasně ukončil. Nechci předjímat, ale vina bude na Srbovi, tak to asi rozhodne UEFA. Reakce českých médií už je nyní na albánské straně.
Co dodat? Tady nejde jen o ten blbý fotbal, tady jde o víc. Člověk by čekal, že projevíme empatii k národu, který se nám vždycky snažil pomáhat. Co kdybychom jim jako výraz vděku poslali další letku bombardérů?
