Šlapka to v uplynulých týdnech neměla jednoduché, veškeré plány jí hatilo vedro. Jednu akci dokonce uskutečnila i ve vedru, kdy však vydala spoustu sil. Proto se rozhodla s další činností posečkat na chladnější dny.
Konečně jsme se dočkali! Tato neděle mohla být pro někoho deštivá, větrná a chladná, ale natěšení členové turistického oddílu Šlapka (Blanka, Pepík a jejich fenka Dixie na straně jedné, na straně druhé Jana, já a Ori) by vyrazili snad i za bouřky spojené s krupobitím. Za cíl jsme si tentokrát zvolili zříceninu hradu Zbořený Kostelec, nejen tady na blogu, ale i na celém internetu dosti profláknutou lokalitu a zdálo by se tedy, že k ní není dodat co nového a objevného. Přesto se o to pokusím.
Ideálním výchozím místem na dobytí hradu je nedaleký Týnec nad Sázavou, jezdí tam vlak i autobus, auto lze odstavit na parkovišti u supermarketu. Tam se také Šlapka sešla. Nejkratším a nejjednodušším způsobem cesty ke zřícenině je silnice podél Sázavy, jejíž nevýhoda spočívá hlavně v tom, že je úzká a nejen týnečtí motorkáři a automobilisté na nich zkoušejí sílu a rychlost svých strojů, aniž by se příliš starali o bezpečnost chodců. Zvláště vzhledem k psům a možnosti jejich volného pohybu je lepší vyrazit po modré turistické značce mírně do vrchu a do lesů, kde se příliš lidí nepromenuje, respektive kromě dvou jezdců na terénních motorkách a jedné ženy s kólií jsme nikoho nepotkali. Po dvou a půl kilometrech vystřídá modrou značku červená, která vás prudkým sešupem vrátí zpět k silnici (překvapením pro nás bylo, že i tenhle sešup absolvovali oba motorkáři). Pak stačí přeběhnout asfaltku a zase čeká nedlouhý, ale poměrně náročný výstup k vlastní zřícenině.
Nebudu vás unavovat historickými údaji, stačí jen říci, že majitelé Zbořeného Kostelce, prokazatelně existujícího v roce 1342. nikdy neměli moc štěstí. Soudili se o něj, později ho získal Jan Sádlo ze Smilkova, toho za husitských dob (1421) vylákal do Prahy kněz Jan Želivský a nechal ho víceméně z osobních antipatií popravit, později za dob šéfování Jiřího z Poděbrad se stal majitelem jistý Kuneš, později prohlášený za zemského škůdce a Jiří vzal hrad útokem (dvakrát, poprvé neuspěl, podruhé ano). Hrad dostal darem Zdeněk Konopišťský z Konopiště, ten se však později stačil s králem rozhádat, založil odbojnou Zelenohorskou jednotu a Jiří opět hrad dobýval, tentokrát v roce 1467. Jednalo se o závěrečnou tečku, od té doby se stal Zbořený Kostelec ruinou a nikdy již nedošlo k jeho obnovení.
Zatímco jsme si s Pepíkem vyměňovali své „hluboké“ vědomosti, naši psi se chovali jako děti na výletě.
Kdo někdy absolvoval školní výlet na podobná místa, jistě si vzpomene na vedoucí akce. Ti řekli o historii pár slov, která omladinu vůbec nezajímala, pak se unaveně posadili a vytáhli termosky s kávou, případně cigarety a začali relaxovat. Mládež naopak ožila a v ruinách se sváděly tuhé boje muž proti muži, ti zkušenější se zase v klidnějších zákoutích blížeji seznamovali se spolužačkami…
A zase z kopce dolů, letos pod hradem Zbořený Kostelec postavili novou lávku přes řeku Sázavu do stejnojmenné obce. Je to chvályhodný počin, jen ta cena skoro 31 milionů korun se mi zdá poněkud nadsazená, ale za a): kdo jsem já, abych do toho rýpal a za b): stejně většina peněz šla z fondů Evropské unie a je to určitě lepší, než aby se dotovaly soukromé projekty typu farmy Bolka Polívky či toho senátora, jehož jméno mi vypadlo z paměti.
Lávku jsme pochopitelně využili k přechodu řeky a zamířili k hospodě. Ta první, U Breburdů, vypadá zdálky sympaticky a nadějně, zblízka však vidíte vymlácená okna, majitel zkrachoval a nyní je nabízena k prodeji v exekučním řízení. (Ještě před pár lety jsem v ní párkrát poseděl, na stěnách visely historické artefakty i novodobé obrazy, je mi líto konce originální hospody, ale zase – co já s tím můžu udělat?)
Nyní poslouží coby občerstvovací stanice o pár desítek metrů dále zařízení U Holubů, vzniklé přestavbou z někdejší typizované socialistické samoobsluhy. Bohužel, k jídlu vám nabídnou pouze nakládaný hermelín a utopence. Zde turistický oddíl Šlapka učinil závěrečné zhodnocení výletu, i když ho čekaly ještě závěrečné tři kilometry cesty zpět do Týnce k supermarketu podél zlikvidované továrny Jawa.
Co říci závěrem? Snad jen to, že v dnešní nelehké době, kdy se mnozí vztekají nad tím či oním, byť třeba oprávněně, je důležité mít přátele, se kterými můžete vyrazit na toulky a užít si hezké odpoledne. Zkuste to také!
