Lída Baarová, Adina Mandlová či Vlasta Burian. Rozdávali radost a naději v době pro národ velmi kruté. Ti, co se roky schovávali v zákoutí a drželi hubu a krok, jim to posléze spočítali a začali na ně pořádat štvanice.
Zmiňovaní měli prostě tu smůlu, že včas nevzali kramle a zůstali v zotročeném státě, ať již zvaném protektorát či lido-demo. Ti, co utekli, byť za pět minut dvanáct, se navraceli s gloriolou hrdinů. Nikdo jim ten útěk nevyčítal, naopak za něj dostali pochvalu a jakousi legitimaci o statečnosti. Někteří z nich stáli po nástupu komunistů k moci u nejkrutějších štvanic, ovlivňovali veřejné mínění, podporovali tresty smrti a utahovali šrouby svobody. Získali státní ceny, tituly národních či zasloužilých umělců – a vyčítá jim to někdo? Čo bolo, to bolo, někteří z nich jsou zapomenuti, jiní pozapomenuti, svět se točí dál. Je třeba si najít jinou oběť, někoho úspěšnějšího a známého. Třeba toho, komu udělí řád prezident zvolený ve svobodných volbách (sakra, proč jsme svobodné volby vůbec dopustili?!) anebo toho, kdo dostane vyznamenání od představitele jedné z nejvýznamnějších světových velmocí. Žasnu, kolik u nás existuje polistopadových (proč vlastně polistopadových, jejich rodiče patřili zřejmě k té sortě poprotektorátních) hrdinů, co vylezou z bezpečí svých bytů a začnou plivat. No nic, nechme to být a věnujme se osobě X.
Osobu X záměrně nepojmenuji, nechci rozpoutávat další štvanici, jen na jejím osudu chci ukázat, jak se dá měřit ne dvojím, ale trojitým metrem.
Osoba X se narodila za první republiky do skvělé a bohaté rodiny, maminka se však během jejího dětství rozvedla a vzala si ještě bohatšího muže. Scházela se u nich tehdejší společenská smetánka a to se nezměnilo ani po obsazení českých zemí Němci a vzniku protektorátu. Kromě jiného maminka vlastnila zámeček, kde se konaly mejdany, jichž se zúčastňovaly nejen tuzemské celebrity, ale také špičky gestapa a německé armády. Není divu, že maminku zlákalo gestapo do svých služeb a udělalo z ní agentku. Dopadlo to nakonec špatně, cituji z poválečných protokolů: Po válce byla obviněna z kolaborace a odsouzena ke třem letům vězení. Na své vile měla pořádat spolu se svými dětmi společenské večírky pro německou smetánku, včetně důstojníků a příslušníků gestapa a německého četnictva. Hájila se tím, že přijetím říšskoněmecké státní příslušnosti jen kryla svou ilegální činnost, kvůli
které prý byla odvezena do koncentračního tábora jako politický vězeň, odkud se vrátila koncem května 1945.
Osobě X bylo v roce 1943 osmnáct let a o dva roky později, v lednu 1945, přijala německé státní občanství. Prý proto, že jí gestapo slíbilo propuštění matky, což se nestalo, matka se vrátila až po osvobození. Zemřela za záhadných okolností v policejní cele o tři roky později, kdy už ale podepsala závazek ke spolupráci s tajnou policií.
Osoba X pak nastartovala velkolepou kariéru. Spolupráci s StB podepsala počátkem padesátých let. Pohybovala se v nejvyšší společnosti a dokonce řadu let vystupovala v zahraničí, přičemž stále podávala informace svým řídícím orgánům. Všechno hezké však jednou musí skončit a naše osoba X se rozhodla pro emigraci. V zahraničí pak dosahovala velkých úspěchů a do vlasti (tedy Česka, o tom, jak to dopadlo s tím německým občanstvím z roku 1945 se jaksi nemluví) se vrátila po listopadu 1989. Hovořila o tom, jak její maminku zneužívalo gestapo, posléze StB, se kterým pak ona sama sice navázala kontakty a (ne)spolupracovala, byť závazek podepsala. Zkrátka a dobře – díky emigraci se na přinejmenším kontroverzní minulost osoby X zapomnělo – a získala od prezidenta Miloše Zemana metál Za zásluhy. A naši investigativní žurnalisté a zvídaví blogeři, kteří na vyznamenaném od Zemana povětšinou nenechají nit suchou, tenkrát mlčeli, či spíše nechtěli vědět. O to víc se však tito novodobí „stateční“ ventitulují na člověku, který nic neskrývá a jeho největší vina je, že neemigroval a přesto je úspěšný. Rodina, co spolupracovala s StB a gestapem a pořádala opulentní mejdany pro německé vojáky, je těmto polistopadovým hrdinům zřejmě bližší…
