Není lehký úděl být prasetem, pokud ovšem nevíte, že jste svině. Pokud byste to však alespoň trochu tušili, stále byste žili ve střehu, kde že se nachází ten řezník, který si pro vás chystá káď s vroucí vodou.
Český lidový zvyk zvaný zabijačka je pro mě přinejmenším zvláštní. Sejde se spousta lidí, z nichž jeden je ten hlavní a honosí se titulem řezník. Ten pak před zraky ostatních připraví o život druhého hlavního aktéra, v případě zabijačky tedy svini. A na ní si pak ostatní pochutnají. Tak by to alespoň zhodnotil člověk, žijící řadu let v evropské metropoli, jakou bezesporu maloměsto zvané Praha z hlediska světového kontextu působí.
Zkrátka a dobře, u nás na Lutově v hospodě U kocoura se dneska zabíjelo prase. Přestože jsem věděl přesný čas, kdy k tomuto nezvratnému aktu dojde, záměrně jsem se opozdil. Nechtěl jsem totiž vidět poslední chvíle tvora, který je tělesným uzpůsobením tolik podobný člověku. Zároveň však chápu nutnost tohoto aktu. Někdo prostě musí zvíře zabít, abychom my, tzv. měšťáci, měli co jíst.
Můj alibismus v podobě pozdního příchodu na zabijačku přináší další pozitivní fakt. Budu si totiž moci dát vepřový guláš a myslet si, že maso pochází ze supermarketu. Věci zakoupené ve velkých obchodních řetězcích jsou tak odlidštělé, že občas získávám dojem, že třeba televizory i potraviny jsou vyráběny ve stejné továrně…
P.S.: Snímky jsou v tomto okamžiku staré dvě hodiny…
