Už titulek je trochu zavádějící, neboť historie školství je neodmyslitelně spjatá s nejdůležitějším nástrojem výuky, tedy rákoskou. Učitelé mlátili své žáky několik století, teď se holt situace obrátila. Navíc dnešní mládež až na výjimky bojuje modernějšími prostředky, videem a internetem, což zase tak tělesně nebolí.
Na základní škole, kam jsem nastoupil v roce 1963, nás nejvíce mlátil tělocvikář V. Měřil téměř dva metry, facky mu sloužily jako běžná pomůcka ke zvýšení našich atletických výkonů, občas se však neudržel a kopal. Snad nejhorší akci předvedl, když nám předváděl tehdy populární styl skoku do výšky zvaný stredl (už nevím, jak se to píše, ale o flopu tenkrát ještě nikdo nic netušil). Nastavil si laťku do výše padesáti centimetrů a jako ve zpomaleném filmu simuloval jednotlivé fáze – od rozběhu, vymrštění do výše a dopadu (tam to pochopitelně zpomalit neuměl, byť se snažil). Když překonal tu půlmetrovou výšku, spolužák laťku shodil, což neměl dělat. Učitel zrudl, nejprve facky, poté kopance do desetiletého kluka. Tenkrát se to už nedalo utajit, narychlo svolaná schůze rodičů s ředitelem školy dopadla však zajímavě:
Naši rodiče, vychovávaní stejným učitelským stylem, tělocvikáře neodsuzovali za fyzické násilí (o tom, že nás běžně fackuje věděli, a na naše nářky odpovídali v tom stylu, že jsme si to určitě zasloužili), vadilo jim jen to kopání, i když na druhou stranu zase ocenili, že chlapce nezranil. Inu, dopadlo to tak, že V. přešel na jinou školu vzdálenou jen pár desítek metrů. (To je dodnes specifikum pražské Letné, že tam je pět základních škol nedaleko od sebe.)
Přišel tělocvikář další, v Praze 7 pověstný Bimboš. Tehdy mu šlo na sedmdesátku, ale nacházel se ve skvělé fyzické kondici a hned na první hodině vcelku bezdůvodně (za tzv. „nedostatečnou pozornost při výuce“) fyzicky napadl dva žáky. Tahal je za uši a fackoval (facka MUDr. Macka MUDr. Rathovi byla z tohoto pohledu skutečně jen malým pohlavkem), v tomto případě však nemělo cenu stěžovat si rodičům vůbec. On totiž vyučoval kdysi i je a oni žasli nad jeho mírností, po nich totiž házel svazkem těžkých klíčů a občas se trefil. A najednou jen pohlavkuje!
Fakt je, že Bimboš měl respekt a to, že učitelky nás mlátily za neposlušnost pravítkem přes natažené dlaně z tohoto pohledu působilo spíše jako mateřské pohlazení. No, vlastně to vždycky pěkně zaštípalo a některé používaly pružné ukazovátko, které hrozně připomínalo rákosku a bolelo to ještě víc.
Čím víc jsme rostli, tím méně jsme byli vystavováni útokům ze stran vyučujících, i když i zde existovaly výjimky. Zeměpisář H. oplýval značnou silou a jeho specialitou bylo vyvlečení žáka ze třídy za vlasy (tehdy se dostávaly do módy dlouhé), případně vyzvednutí do výše a otevření dveří nárazem žákova těla do nich. Rádi jsme jeho akce pozorovali, pokud jsme ovšem nebyli jejich přímými aktéry.
V žádném případě nechci tyto kantory odsuzovat, holt jsme žili v době, kdy se pár facek od učitele jevilo lepším řešením než poznámka v žákovské knížce. To pak člověk doma schytal ještě víc, tehdy jsme měli přísné rodiče, kteří stáli spíše na straně kantorů.
Nyní se tedy karta obrátila. Učitelé jsou ohrožováni svými žáky a alespoň podle mediálních zpráv se zdá, že svůj boj prohrávají. Tak to ale v přírodě chodí, silnější vítězí nad slabšími. Možná potrvá zase několik generací, než se miska vah opět převrátí na stranu pedagogů, musejí se holt víc snažit , aby vynalezli nějakou účinnou protizbraň…
Pedagogové všech zemí, spojte se!
