Kterak jsem se vlažně postavil ke zrádcovskému režimu Husáka, Jakeše a dalších soudruhů!

Sebekriticky musím přiznat, že jsem proti normalizačnímu režimu nikdy aktivně nebojoval. Na rozdíl od mého kamaráda, který za chvilkovou demonstraci proti ruské okupaci dostal třicet měsíců nepodmíněně.

O tom kamarádovi jsem nedávno napsal blog a někteří zdejší diskutéři, co jsou stateční třicet let po okupaci a vědí, kdo a jak se měl kdysi chovat, ho označili za zoufalce a hlupáka. Prý šel hlavou proti zdi. To se měl, tedy z pohledu těchto „statečných“, upálit jako Jan Palach?! A nešel vlastně i Jan Palach hlavou proti zdi?

Tristní je, že v roce 2018, tedy téměř třicet let po tzv. Sametové revoluci, neustále hledáme vnitřního nepřítele (Babiš, Zeman, Tomio atp.), případně se vracíme do dávné minulosti. Komunisti všechno rozkradli a zůstala po nich spálená země. A kdo tohle rozporuje, pak je komunista, estébák, další nálepky přidejte podle chuti a nálady. Jen je mi nejasné, jak na údajně rozkradeném komunistickém majetku mohla vzniknout současná sorta miliardářů? Kdo nechce, neslyší. Buďto byl majetek komunisty zkonfiskován a díky jejich ekonomické neschopnosti šel do kopru, ovšem pak by tedy nešlo na něm vydělat. Národnímu hospodářství sice nerozumím, jen jsem slyšel, jak z někdejšího státního majetku zbohatli lidé jako Kožený, Krejčíř, Bakala a ano, i ten Andrej Babiš. Když údajně nebylo co ukrást, neb to ukradli komunisti, tak mi třeba vysvětlete to OKD, námořní plavbu a spoustu dalších lukrativních podniků.

Teď dám slovo emigrantovi Šiškovi, který v souvislosti s mou osobou kdesi v diskuzi poznamenal (on to tedy pod mými blogy píše vždy, je to klasický stalker): Co byste cekala od nekoho, kdo psal v dobe normalizace a okupace zeme agitky do Rudeho Prava a dalsich komunistickych novin. BTW - kdyz na to nekdo upozorni tak se rozciluje, je ale zajimave, ze je to v odkazu, ktery si sam dal do informaci o jeho osobe ..

Ano, máte vpravo pod mým fotem odkaz na stránky Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Jenže oni přišli sami a já se nemám za co stydět, že jsem ve Slovníku českých spisovatelů. V jeho záhlaví je následující vysvětlení: Slovník vznikl na základě knižního Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, který v devadesátých letech připravili pracovníci Ústavu pro českou literaturu AV ČR pod vedením Pavla Janouška (vyšel ve dvou dílech v letech 1995 a 1998), a Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů, který zpracovala brněnská pobočka ÚČL (red. Blahoslav Dokoupil, 2002).

Trochu zpět do mého mládí. Když jsem se naučil psát, rozhodl jsem se, že se stanu spisovatelem a v osmi letech jsem napsal svůj první román Falešný doktor Kafka. Plnicím perem a do školního sešitu. Následovaly další, western Orlí Oko či detektivka Střepy z rozbitého skla. Rodina nade mnou kroutila hlavou, nikdy se v ní nevyskytl „písmák“ a vůbec nechápala, proč tak činím. Já si ale dál snil svůj příběh o spisovateli a fakt se omlouvám, že jsem si neuvědomoval, že vlastně kolaboruju s nějakým režimem. Byl jsem šťasten, když můj první příběh vyšel v časopise Pes přítel člověka a já za to navíc obdržel honorář ve výši čtyřicet korun.

Dospíval jsem, chodil za holkama a na diskošky, ale stále jsem psal. Tak vznikl román Beatles se stejně rozpadli, dokončil jsem ho ve dvaadvaceti letech, ale tehdy díky poměrům v polygrafickém průmyslu (všechno se plánovalo), vyšel až o čtyři roky později. Důležité je, že jsem neměl ani tlačenku, pocházel jsem z bezvýznamné rodiny, co mě furt podezřívala, proč cvakám na tom zastaralém psacím stroji značky Mercedes (jo, měli jsme tehdy psací stroj, což tehdy nepatřilo k běžnému vybavení domácnosti). A pak se najednou všichni včetně mě divili, když se ozvalo nakladatelství Mladá fronta, kam jsem rukopis zaslal, že ho vydají. Díky tomu jsem se dostal do pozornosti literárních kritiků a redaktorů kulturních rubrik. Tehdy patřila v každých novinách neoddělitelně ke každému vydání povídka (umíte si to dneska představit?) a já začal publikovat v Zemědělských novinách. Tam nejvíc, pak následovala příloha Tvorby Kmen, kterou vedl Ondřej Neff – a jen jednou, jedinkrát, jsem publikoval povídku v Rudém právu. Normální, žádnou agitku, jak píše emigrant Siska a to v množném čísle, jako bych v RP publikoval každý den.

Jistý Jan Řeháček se k tomu vyjádřil: No, vzhledem k tomu, jak vlažně jste se postavil ke zrádcovskému režimu soudruhů Husáka, Bilaka, Indry, Jakeše, Fojtíka a dalších, tak mi přijde trochu nevkusné, že se teď stylizujete tak, jako byste stál v jedné řadě s Miladou Horákovou, Heliodorem Píkou nebo Josefem Toufarem.

Řeháčku, Sisko a vy další třicet let po „sametovce“ antikomunisté, omlouvám se vám, že jsem si dovolil splnit svůj dětský sen. Nelezl jsem režimu do zadku, nebyl jsem členem KSČ ani SSM, spolupráci s nikým nepodepsal.  Chtěl jsem jen slušně žít, postarat se o rodinu, ale to lidé vašeho typu nikdy nepochopí. A jestli jsem byl vlažný k tehdejšímu režimu? Samozřejmě ano, ale na rozdíl od Václava Havla jsem měl děti a musel se o ně postarat.

Takže, vážení diskutéři, suďte mě za moji vlažnost. Ne za vlažnost, ale vlastně za zbabělost!