„Kdybys mi posílala balík, tak jako obvykle: šťávy v prášku, citróny, plátkový sýr, doutníky, trochu inst. kakaa apod.“ Tolik citace z dopisu Václava Havla manželce Olze.
Ten dopis napsal Václav Havel své manželce Olze z vězení, datován je 4. června 1979. Spory se vedou o tom, zda VH patřil k prominentním vězňům totalitního režimu a měl výhody oproti jiným politickým vězňům. Samozřejmě, že měl. Vím, o čem píši, komunisti sice rádi VH zavírali, nicméně měli obrovitý strach, aby se mu v kriminálu něco zlého nepřihodilo. V té době zavírali chartisty v Ostravě jako na běžícím pásu, no ono jich bylo pět, tak to Pražáky nezajímalo, Praha je holt Praha. Nikdo z pražských chartistů se o osud ostravských spřízněných duší nezajímal, jen nakupovali i běžné zboží v někdejším Tuzexu za peníze, které měly být v prvé řadě určeny nespravedlivě stíhaným.
Pozor, nechci dehonestovat památku někdejšího prezidenta ČSSR, ČSFR, Česko-Slovenské republiky, následně České republiky a už vůbec nechci rozporovat jeho větu, že se stane dočasným prezidentem do svobodných voleb. A už vůbec nehodlám zpochybnit, že VH v prezidentském slibu přísahal věrnost socialistické republice a následně se obklopil stávajícími komunisty typu Čalfa.
Přejděme nyní k Fučíkovi. Do roku 1941 vydával knihy, pak ho v souvislosti s rusko-německou válkou zavřeli. Julda měl u sebe v okamžiku zatčení dvě pistole, které nacpal v onom bytě někomu do postele, aniž by je použil. Z vyprávěnek pak známe, že ho gestapák Böhm vodil po Praze, sliboval mu možné i nemožné, ale Fučík i přes to nakonec skončil na popravišti. Předtím však stačil napsat „Reportáž psanou na oprátce“, o jejíž autencititě se pochybovalo. Ukázalo se, že je pravá, jen se v ní během let podle momentální upravovalo a nakonec vynechalo i to, že Julda nakonec kápl božskou. I to ve své Reportáži napsal, jen se těch pár vět komančům nehodilo, tak nám je téměř čtyřicet let tajili. Dnes už to víme a na Juldu si můžeme plivnout. Jenom mu usekli hlavu, vždyť to byl komunista a vlastně si to tenhle bohém zasloužil.
A pak tu máme rodinu Havlů. Vzorně s Němci spolupracovala, získala řadu výhod, nikdo z jejích členů nebyl popraven. Po roce 1945 se lůza, a tady se Havlů zastávám, vrhla proti nim, viděla v nich kolaboranty a z velké části neoprávněně. Neřešme to, doba byla vypjatá a chování našich předků nechme historii. Malý Vašík však později napsal jednu tehdy úspěšnou divadelní hru, vystupoval s plamennými projevy na sjezdu spisovatelů v roce 1967, což ovšem tehdy dělal kdekdo. Už se to prostě smělo.
Přejděme k věznění Václava Havla za totality. Bylo hnusné od tehdejších mocipánů zavírat někoho za vlastní názor. Jenže na druhou stranu se mu báli více ublížit, proto měl na rozdíl od ostatních politických vězňů, třeba proti těm ostravským, obrovské výhody. Běžný politický vězeň za totáče měl nárok na „balík“ od rodiny jednou za tři měsíce, pokud tedy neudělal kázeňský přestupek. A bachaři těm politickým dokázali přišít přestupků hafo, můj kamarád za třicet měsíců věznění (bylo mu osmnáct, zblbnutý Havlem, těch třicet měsíců dostal za pětiminutovou demonstraci proti ruské okupaci v roce 1975). Uhájil za tu dobu jen tři balíčky. Holt to nebyl Havel a nikdo se o jeho osud nezajímal.
Závěrem k tématu Fučík versus Havel, aneb proč je srovnávám. Byli si podobní nikoli vzhledem, ale přístupem k životu. Divadlo, ženy, dobré jídlo a pití. Fučík byl nevěrný Gustě, Vašek Olze. Fučík napsal Reportáž psanou na oprátce, Havel Dopisy Olze. Oba se v této „literatuře“ snažili ukázat se lepšími, než ve skutečnosti byli. Rozdíl je jen v tom, že Fučíkovi usekli hlavu, zatímco Havel se stal prezidentem a zprivatizoval Lucernu a Barrandovské terasy. Nechť si je Dagmar Veškrnová užije…
