Jak se píchalo za socialismu

Jedním z hesel minulého režimu byla věta „Každému podle jeho zásluh“. Problém se však jevil v tom, jak tyto zásluhy vyjádřit, takže se povětšinou smrskly na doklad o přítomnosti na pracovišti v době „od – do“.  

Předem musím poznamenat, že jsem nikdy nepracoval na tzv. normy, i když vím, že i ty se daly různými způsoby obejít. Mým jediným dokladem o práci se stala píchací karta s vyznačeným příchodem a odchodem. O to, co jsem na pracovišti těch osm a půl hodiny skutečně dělal, se nikdo nezajímal. Můj problém však spočíval v tom, že jsem měl problémy s ranním vstáváním.

Pracovní doba tehdy začínala ve většině výrobních podniků v šest hodin ráno a končila o půl třetí odpoledne. Pokud jsem to měl stihnout, znamenalo to pro mě vstát v půl páté, což obnášelo téměř neřešitelný problém a pravidelně jsem chodil pozdě. Komunisté na to měli dokonce paragraf, tuším se jmenoval porušování pracovní kázně a hrozilo za to i vězení. Přestože jsem zůstával v práci o zameškaný čas   déle, nadřízeným se to nelíbilo. Učinil jsem tedy s nimi dohodu, že mi pravidelně snižovali měsíční mzdu o pět procent jako sankci, čímž jsme se kryli vzájemně.

Vše se změnilo až v roce 1980, kdy jsem nastoupil do jedné nejmenované tiskárny na Václavském náměstí. V kanceláři nás tehdy sedělo pět a vykrývali jsme ranní a odpolední směnu, přičemž na plnění úkolů stačili pouze tři. Existovaly dvě možnosti – dvou se zbavit a zbývajícím třem navýšit plat alespoň o pár korun, anebo se patřičně přizpůsobit. První možnost vedení podniku zamítlo, zůstala jen ta druhá.

V praxi se to projevilo tak, že před šestou ráno přicházel první pracovník, v píchacích hodinách označil kromě svojí karty i kartu dvou kolegů. V devět jej vystřídal další a toho přesně v poledne třetí, který v půl třetí označil odchod všem z ranní směny, To už také přicházel první z odpolední, ten odpíchl karty dvě, v šest večer odešel a dílo zakončil poslední, který v deset ukončil šichtu. A tak to ke všeobecné spokojenosti fungovalo několik let, všech pět se nás sešlo na pracovišti pouze v den výplaty (tehdy se o zasílání peněz na bankovní účet nikomu ani nesnilo), bralo se pěkně z ruky do ruky.

Občas byl problém s vrátnými, píchací hodiny totiž při použití nepěkně zvonily, ale většinou jsme to zvládli. Plat byl sice mizerný, ale zase za těch pár hodin, proč ne?!

Teď se do mě můžete pustit, že jsem teda flákač a tak podobně, proto ta mizérie před listopadem 1989, ale to pramenilo z dalšího, tentokrát neoficiálního hesla: Zaměstnavatel se tváří, že nás jako platí, a my se tváříme, že jako pracujeme. To je více než výstižné.

Jinde, což znám jen z doslechu, šli ještě dál. U zadního vchodu druhdy oblíbeného obchodního domu Letná, kterému ovšem nikdo neřekl jinak než „Brouk a Babka“ podle bývalých majitelů, se nacházely volně přístupné a nikým nestřežené píchací hodiny pro zdejší zaměstnance. Netrvalo dlouho a v několika holešovických podnicích propukla aféra s přesčasy, tehdy slušně placenými.

Odbočka: V Holešovicích druhdy působila celá řada podniků s množstvím zaměstnanců, které smetl až kapitalismus. Jmenujme namátkou pivovar (dnes sídlo bulváru typu Aha, Blesk či Reflex), Teslu, Rybenu, železničářské dílny, Technickou ústřednu spojů, přístav, Mikrotechna, mlékárny a další a další…

Inu, někteří zaměstnanci z výše zmíněných závodů využili nehlídaných píchacích hodin v obchoďáku a značili si zde přesčasy, což se časem provalilo tím, že kontrola na inkriminovaném pracovišti neobjevila ani nohu, což vyústilo i v soudní dohru (paragraf se myslím jmenoval Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, neb lidé brali neoprávněné příjmy). Ale také bychom tyto jedince mohli nazvat disidenty, neboť vlastně demontovali socialismus zevnitř.

Čas oponou mávnul a zdálo by se, že obdobné praktiky jsou již dávnou minulostí a kapitalista si pracovní morálku svých podřízených pohlídá. Navštivte však kterýkoli státní či obvodní pražský (nerad bych mluvil za jiná města) úřad a budete se divit, proč tam jsou kanceláře přecpané úředníky, aniž by byla patrna jejich pracovní náplň.

Ale to už by bylo o něčem jiném…