Inspiroval Boženu Němcovou k napsání Babičky chlap?

Kniha Boženy Němcové Babička patří k doporučené (rozuměj povinné) četbě českých školáků bezmála půldruhého století. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale přiznejme si upřímně: kdo z nás a pokud vůbec Babičku přečetl celou? 

Čas od času se v odborných i laických kruzích debatuje, zda stěžejní dílo Boženy Němcové může zaujmout i dnešní žactvo základních škol a jestli je vůbec vhodné je mládeži vnucovat, nebo ji tímto od četby spíše odradíme? Zklamu vás, tento problém řešit nehodlám a ponechám ho kompetentnějším místům. Ovšem s Babičkou je spojena záhada, úzce související s Poříčím a Mračí. Nedal skutečný podnět k napsání díla žák poříčské školy a nestala se Božena Němcová tak trochu plagiátorkou?

Pokud se někdo o Babičku a okolnosti jejího vzniku zajímá, ale nechce se mu trávit čas v knihovnách či archivech, zvolí bezesporu internet. Z různých zdrojů na nás vypadne nenápadná věta: Dílo F. J. Mošnera „Pěstounka“ podle některých badatelů inspirovalo Boženu Němcovou k sepsání Babičky…

Chlapec z malé vesnice

František Jan Mošner se narodil před 120 lety, přesně 25. července, v Dolní Mrači v rodině konopišťského zahradníka a díky majiteli panství hraběte z Vrtby mohl studovat lékařství. Jeho kariéra vyvrcholila v Olomouci, kde se stal rektorem tamější univerzity, napsal významné spisy o porodnictví a dodnes je brán jako významná moravská osobnost. Nás však více zajímá jeho spis „Pěstounka čili způsob vychovávání dítek mimo školu“ z roku 1851, kde popisuje svoji školní docházku do tzv. první poříčské školy, nynější fary u kostela sv. Havla. Troufám si tvrdit, že jen málokterá venkovská škola se může pochlubit dokonalými zápisky ze všedního života, staršími více než dvě stě let.

Vzhledem k tomu, že v Mrači škola neexistovala, chodily zdejší děti do Poříčí, ale na rozdíl od místních až ve věku od sedmi, případně osmi let. Příčina byla jednoduchá – vzdálenost. Zvláště dětem z Podmračí trvala cesta po silnici hodinu, pokud si ji zkrátili kládou přes potok, pak třicet minut. Děti musely mít dobrou fyzickou kondici, proto ten věkový odklad. Ale dejme slovo Mošnerovi: Pěšinka jde přes dva potoky a přitom jen přes jeden je zděný mostek. Přes druhý byla za mého mládí jednoduchá lávka bez zábradlí položená a sice, aby ji příval vody nestrhnul, hezky z vysoka. V létě byla snadná rada. Školáci, chodíce bosky, potůček přebředli, nepotřebujíce lávky. Když ale potok se rozvodnil a rozlil, a v zimě, než led kluzáky snesl, museli přes lávku. Bylať tato kluzká, což se častěji stalo, dítko z ní se častěji do potoka svalilo a místo do školy nazpátek domů plačky přišlo, ušpiněné a mnohdy i zkrvavené.

Strašná a bláznivá Bára

Mošner dále vyvrací pověsti o tom, že prý děti z Mrače do poříčské školy nerady chodily a většinu cesty je tam hnaly matky pomocí prutů. Prý to tvrdila jakási Veverková a on se proti tomu musel ohradit: Blaze žáčkovi, jestli s ním více dítek putovalo. Pokud šel sám, jak se mi to v létě většinou stávalo, protože ostatní děti husy pásaly, toť byla smutná cesta! Podotknu toliko, co mou dětskou mysl děsívalo. Čtenář Babičky či znalec její filmové podoby si jistě vybaví postavu bláznivé Viktorky od splavu. A Mošner nám ve svém vyprávění nabízí její konkrétní předlohu: V blízkém městečku žila toho času veliká ženská, v celém okolí pod jménem Bláznivá Barka známá. Ona chodila žebrotou, polonahá, umouněná, rozcuchaná až hrůza. Žádnému sice neublížila, všude se však vychloubala, koho kde uškrtila, kameny utloukla, nožem podřízla. Zdaleka jí bylo slyšeti vyřvávat: Zabiju, uškrtím! Chasa si z ní dělala posměch a rozličným způsobem ji škádlila, dítky se jí však bály, že mohly psotník dostat, když ji spatřily. Pokud děti zlobily, rodiče jim vyhrožovali, že na ně pošlou Bláznivou Barku. Když jsem tak pěšinkou kráčel, sám samotinký v širém poli a zdaleka jsem křik zaslechl, tuť jsem po celém těle ztuhnul, neboť se mi zdálo, že slyším Bláznivou Barku volati: Zabiju, uškrtím!

Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že se do jedné třídy poříčské školy vešlo přes dvě stě žáků.  Mošner nám poskytuje popis, jak to tam v letech 1804 až 1810 vypadalo: Zdálo se, jako by čtyři třídy jiné školy někdo do jedné světnice směstnal a jednoho učitele ustanovil, aby všechny tyto žáky cvičil. V popředí totiž byly tři nizoučké lavice, na nichž seděly nejmladší dítky, za nimi stály asi čtyři vyšší lavice pro dítky se slabikáři, za nimi zas čtyři opět vyšší pro školáky, kteří již dokázali číst, v pozadí pak stála tabule a lavice okolo ní, kdež seděli nejstarší hoši, kteří nejen četli, nýbrž i psali. Malá děvčata seděla mezi chlapci, starší ale byly od nich odděleny, měly totiž zvláštní tabuli s lavicí napříč postavenou.

Učitel, ten tvrdý chleba má…

Vyučování začínalo v osm hodin společnou modlitbou, pak kantor začal s výukou nejmladších žáků, což trvalo asi půl hodiny, pak jim uložil potichu opakovat si látku a přešel ke starším a postupoval nadále až k těm nejzkušenější. Ovšem udržet děti v klidu bylo nad síly učitele, neboť nemálo se nazlobil, když například při čtení se staršími žáky každou chvíli někoho z mladších napomínati musil. I přes svatou trpělivost musel často rákoskou svým slovům důrazu dodávati.

V jedenáct hodin pro mladší děti vyučování skončilo společnou modlitbou, zatímco ty starší se učily zpívat. V poledne nastala hodinová přestávka, poříčští žáci se šli naobědvat domů, zatímco mračští se posilnili tím, co si přinesli s sebou. Již bez nejmenších dětí se vyučovalo až do čtyř hodin podobným způsobem, jako dopoledne. Pro učitele a některé žáky však ještě den nekončil, následovala hodina výuky hry na nejrůznější hudební nástroje. Nelehkou práci poříčského učitele shrnul Mošner lakonicky: Z tohoto vypravování každý, kdo se kdy vyučováním dítek zaobíral, pozná, jak perný chléb učitel jí, když osm a více hodin denně zlobiti se a křičeti  musí. Z tohoto popsání též každý nahlíží, že byl pan učitel jediná osoba v celé škole, která nezahálela, které se nikdy nezastesklo. Dítky naopak musely šest až osm hodin pokojně seděti, po pořádku zaháleti a nuditi se. Poněvadž to nedokázaly, zlobily pana učitele a lecjaké za to utržilo pořádný výprask.

Byla Božena Němcová plagiátorkou?

Drtivá část Mošnerova díla je však věnována mračské ženě Dorotce, která vychovávala ve svém volném čase mračské děti. Byla vdovou po vojákovi (babička Boženy Němcové rovněž) a autor popisoval v jednotlivých kapitolách různé venkovské tradice, zábavy a hry vztahující se ke čtyřem ročním obdobím. Autor knihy Božena Němcová (rok vydání 1938) Václav Tille upozorňuje, že spisovatelka sice zhruba věděla, o čem její kniha Babička bude, ale zápasila s rozsahem svého prvního díla, kdyby jí náhoda neposkytla vzor pro uspořádání látky, rozčlenění kapitol a soustředění děje k postavě jí nejmilejší. Poznala pedagogický spis doktora F. J. Mošnera Pěstounka, vydaný v Brně roku 1851… Ve vypravování Mošnerově je dosti nápadných shod, jež odpovídají skutečným údajům Němcové ze života v ratibořickém údolí. Již sama povaha pěstounky, jejíž muž býval vojákem, škola a kostel vzdálené půl hodiny cesty od vsi, pouť dětí do školy, popis školy, přástky, šílená Bára toulající se krajem, vlastenecká naučení, pověry o hastrmanovi, časté vložky vzpomínek a příběhů, jež přímo oznívají z Pěstounky v Babičce...

Účelem blogu není bourat mýty o stěžejním díle Boženy Němcové, chtěl jen upozornit na významného a pozapomenutého žáka poříčské školy Františka Jana Mošnera, který nám zanechal zajímavé vzpomínky. Přestože byl o 23 roků starší než B. Němcová, přežil ji o čtrnáct let.