Ztvárnil téměř padesát filmových rolí, zahrál si v televizních seriálech i reklamách. Jako režisér natočil úspěšnou inscenaci podle námětu Miroslava Horníčka, která se dodnes v ČT opakuje.
Profesní život Martina Faltýna je mnohem bohatší. Vystudoval prestižní zahraniční vysokou školu, pak dlouho působil ve Filmovém studiu Barrandov nejprve jako asistent režie, později jako pomocný režisér. Působil i v roli šéfa televizního zpravodajství TV Prima (když se někdejší FTV Premiéra přejmenovala na Primu, původní uživatel názvu Prima, Krátký Film Praha, přejmenoval své vysílání na TOP Info). V současnosti už svět filmu sleduje z jiné profese. A abych nezapomněl, ve svém volném čase píše blogy, na svém kontě jich má zatím 834.
Martine, jak se stalo, že kluk z provinčního města, jakým bezesporu a se vší úctou Jáchymov je, se dostal na prestižní vysokou filmařskou školu v Moskvě? Někteří diskutéři pod tvými články naznačovali, že to snad bylo z protekce a že tvá rodina patřila k tehdejší nomenklatuře…
Ano, prosím. Tatínek byl nomenklaturní správce rekreačního střediska (Mariánská), původně vyučený krejčí. Maminka byla nomenklaturní dělnice z Kablo Kladno. Tak asi tak…
Ale vážně. Narodil jsem se v Praze a dnes dokonce bydlím v tom samé bytě. Otec musel ze zdravotních důvodů na čerstvý vzduch, protože počátkem 60. let dělal v chemickém čištění. (Mimochodem, dělal ve Smečkách – a kdo se může pochlubit, že jeho otec žehlil šaty Matuškovi, Gottovi, Suchému? A taky prezidentovi Antonínu Novotnému?) Jenže mu šly chemikálie do krve, a tak toho musel nechat a ven!
A tak jsem se stal klukem ze Západočeského kraje a to byl kraj s trochu víc podporovaným školstvím. Tehdy v 70. letech. A tak nikoli v Jáchymově, ale až na gymnáziu v Ostrově nad Ohří jednoho dne třídní profesorka nabízela možnost studia v zahraničí. Já už měl v té době jasno: „Je tam někde filmová režie?“ „Ano, v Moskvě.“ „Tak já se zeptám doma.“ Otec mi řekl, ať si dělám, co chci, a tím to bylo rozhodnuto. Mně to bylo jedno, kde budu studovat. Já se chtěl stát filmovým režisérem. Zkrátím to. Po studiu na speciálním gymnáziu pro Sovětský svaz následovaly ministerské zkoušky, pak talentové zkoušky na FAMU a nakonec i na ruské filmové univerzitě v Moskvě – VGIK. A vše jsem absolvoval a pět let jsem strávil tedy v Moskvě.
Jak se ti žilo v Moskvě za éry Leonida Brežněva? Říkalo se, že tehdy měli cizinci omezenou volnost pohybu a sledovala je tajná policie. Co ty na to?
Víš, že mne to nikdy nezajímalo? Pravda je, že jsme měli omezený pohyb. Museli jsme se hlásit. A pokud jsme někam chtěli cestovat, museli jsme žádat o vízum pro to či ono město, pokud nás tam, ehm, tedy pustili. Protože řada měst, ale i lokalit, byla pro cizince uzavřená.
Mám z té doby nejednu historku, ale to si nechávám pro paměti typu „Jak jsem studoval v Sovětském svazu“. Zatím mám 80 stránek a možná do svých blogů časem „pustím“ nějakou ukázku.
Po studiích vedly tvé kroky do Filmového studia Barrandov. Měl jsi díky studiu v tehdejším Sovětském svazu nějaké výhody oproti jiným?
No, výhody bych shrnul asi takto. Tři roky o mně šlo, že jsem neschopný, nic neumím, a přišel jsem všechny poučovat, jak to mají dělat. Abych se pak v roce 1992 dozvěděl od jednoho kolegy pomocného režiséra, že o mně chodila hláška, že jsem agent KGB… Tak to byly ty výhody.
V praxi to vypadalo tak, že jsem zatnul zuby, držel hubu a krok, a makal jako šroub na pozici asistenta režie se závratným nástupním platem 1250 Kč hrubého + 3000 honorář za jeden film. Ten se tehdy vyráběl v průměru 6-8 měsíců. Když jsem si nedávno dělal jakýsi přehled všech filmů, na kterých jsem na Barrandově pracoval, tak jen za ty první tři roky to bylo pět hraných filmů. Přiznám se, že se mi ta pracovní píle vyplatila a lidi mne začali brát.
Jako asistent a později pomocný režisér jsi se podílel na výrobě celé řady filmů. Na který vzpomínáš nejraději a hlavně na kterého režiséra?
Já vím, že na tuhle otázku se většinou odpovídá slovy „nebudu jmenovat, abych nikoho neurazil,“ ale já budu upřímný.
Začnu paradoxně nikoli režisérem, ale pomocným režisérem Vladimírem Zelenkou. Od něj jsem se pracovně naučil nejvíc a co víc, Mirek měl tendenci mne učit profesi. Dalo by se svým způsobem říci, že jsem jeho žákem a je se čím chlubit. Mirek Zelenka je podepsán pod všemi Vávrovými válečnými velkofilmy Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy. Nejde o tu politickou, ideologickou stránku, ale o to umět zorganizovat natáčení tak složitých a masivních scén, jaké byly v těchto filmech. A to mi Mirek předával.
Z režisérů jsem vděčný Stanislavu Strnadovi, který se nebál vzít si jako asistenta režie na svůj film kluka hned po škole... (Později se ukázalo, že jsme vystudovali oba stejnou filmovou školu v Moskvě.) Dělal jsem s ním na dvou filmech a řemeslo jsem prvně bezesporu odkoukával od něj.
A mým dalším velkým vzorem byl režisér Zbyněk Brynych na filmu Poločas štěstí. Od něj jsem odpozoroval vedení natáčení, jak pracovat s hercem – žádné chvástavé pořvávání poznámek, ale téměř intimní rozhovor „téte á téte“.
A nesmím zapomenout na kameramana Josefa Pávka – dvorního kameramana Karla Kachyni. S panem Pávkem jsem se setkal na několika filmech a byl pak i kameramanem mého filmového debutu, povídky Úraz v triptychu Figurky ze šmantů.
Byli tu samozřejmě jiní a jiní, pomocný režisér Robert Vacík, režiséři jako Jan Schmid, Antonín Kachlík... Ze zahraničních Sergej Bondarčuk nebo Georgij Danělija...
A teď už pojďme k tvým hereckým rolím. Podle mě jedna z nejvýznamnějších tě potkala v dnes již legendárním filmu Pražská pětka, konkrétně v povídce Brigáda. Jak ses k ní vlastně dostal?
Tady bude odpověď velmi stručná: to kdybych věděl! Fakt nevím, kdo to spískal. Možná jsem se motal ve štábu, kde se film začal vyrábět, možná mne „dohodil“ někdo z lidí, co se znali s režisérem filmu Tomášem Vorlem.
Přejděme k režiséru Zdeňkovi Troškovi. V prvních dvou dílech Kameňáku jsi vytvořil nepřehlédnutelnou roli, nicméně u tzv. fajnšmekrů jsou tyto filmy brány téměř jako odpad. V rozporu s jejich míněním se však Kameňáky rok co rok objevují nejen v programu českých, ale i slovenských televizí. Co si o tom myslíš a hlavně – nestydíš se za to, že jsi v těch filmech hrál?
No to je v podstatě stejná otázka, jako byses zeptal Vladimíra Brabce, jestli se nestydí za to, že hrál Majora Zemana. (smích) Nestydím se.
A to se nepovažuji za herce! Pokládám se za člověka, který se umí tvářit a pohybovat před kamerou, udělá, co se po něm chce... Ale umělecké herecké výkony ode mne nečekejte. Jsem „herec malých rolí“, kde nepotřebujete podávat extra výkony… Nikdy (až na výjimky) se nebráním tomu si takovou roličku „střihnout“.
Se Zdeňkem Troškou se známe z barrandovských časů. A seznámili jsme se víc než kuriozně. Tehdy vedení a dramaturgie kádrovaly potenciální mladé režiséry, takto absolventy uměleckých škol tedy FAMU a v mém případě VGIK. No a osud svedl mne i Zdeňka Trošku na společnou kádrovací projekci našich absolventských filmů. Byly kupodivu podobně laděné a od té doby máme se Zdeňkem k sobě prostě umělecky, profesně a lidsky blízko.
Za roli v prvním dílu Kameňáku může - jako za mnoho jiných věcí - Helena Růžičková. S ní jsem připravoval jakýsi projekt - pohádku. Ten sice nevyšel, ale stal jsem se členem jejího „širšího okruhu blízkých přátel“. A ona měla hrát původně v Kameňáku 1 – a vím, že mne tehdy Zdeňkovi Troškovi připomněla a na tu roli doporučila. Ona sama pak onemocněla a zastoupila ji skvěle Jaroslava Obermajerová. Tím jsem se pak logicky dostal do Kameňáku 2, kde jsem si zahrál blázna „štěňátko“, pro změnu s Helenou Vondráčkovou, neuvěřitelně pracovitou a skvělou dámou, to nemohu jinak nazvat. Škoda, že v Kameňáku 3 už se pro moji postavu nenašlo místo, ale doporučil jsem tam jednu herečku. Ovšem to je naše tajemství, které zůstává mezi mnou a Zdeňkem Troškou.
Ještě než přeskočíme k Troškovým Čertovinám, měl bych připomenout, že jsi hrál i v televizních seriálech Arabela se vrací, Případy kanceláře Ostrozrak a podobných. Ale nějak zapomínáme na tvoji dráhu režisérskou. V tuzemsku jsi debutoval v povídkovém filmu Figurky ze šmantů, ovšem daleko známější je tvé televizní zpracování podle předlohy Miroslava Horníčka Tři Alberti a slečna Matylda. Špičkový autor námětu, špičkové herecké obsazení. Jak se ti s nimi spolupracovalo?
Tři Alberti (Miroslav Donutil, Petr Nárožný, Pavel Nový) a slečna Matylda (Květa Fialová) mne coby začátečníka „loupali jako buřta“, jak se říká. Neboli, zlobili. Navíc, televizní práce, najmě adaptace divadelní hry, je přeci jen trochu jiná než filmová. Dost podrobně jsem o tom napsal ve svých blozích tady. Nicméně stručně řečeno, jsem relativně nechával věcem volný průběh při tom „loupání“, ale udržel jsem si rozhodující kontrolu i odstup, hlídal si svoje a výsledek se dostavil.
„Rozhodující je výsledek a ne jakou cestou jsme se k němu dobabrali.“ To jsou, prosím, zlatá slova režiséra Jána Roháče a já děkuji těm, kdo mi je tehdy poradili.
Protože, odměnou za vše pro mě bylo nejen poděkování Miroslava Horníčka (byť jsme spolu komunikovali pouze telefonicky), ale třeba i to, že jednoho dne o iks let později najednou za mnou vyběhl z kavárny pan Miroslav Donutil a chtěl po mně nějaké náměty na televizní inscenace, že připravuje nějaké projekty (3x s M. D.). Co by mi mohlo lichotit víc!?
Tvůrčí skupina, kde se „Alberti“ natočili, se rozpadla a tím se mi dveře do televize uzavřely. Ale inscenace sama žije dál: dočkala se víc jak 20 opakování. Kdo to má?
A jsme u nejnovějšího Troškova filmu Čertoviny, po letech ses opět objevil před filmovou kamerou. Proč ta pauza?
Role herec získává buď známostmi, kamaráděním v partě, chozením po večírcích anebo castingem, neboli hereckým konkursem. To poslední je můj případ. V partě s nikým nejsem, na večírky nechodím… A tak pokud mne někdo nevyhrabe v kartotéce castingové agentury, pak si na mne musí vzpomenout kamarád ze starých časů, jako třeba Zdeněk Troška s Čertovinami.
Mezitím jsem ale úplně herecky nezahálel. Zahrál jsem si v několika reklamách a dvě sezóny jsem „přihrával“ ve skečích Zdeňku Izerovi, což byla rovněž nezapomenutelná a neopakovatelná spolupráce. Ovšem televizní.
A tak před filmovou kameru jsem se opět postavil zase až v Čertovinách. Sice jen na jednu scénu, ale vyřádil jsem se víc než dost. Počínaje motáním se do kněžské sutany, breptáním textu (čím jsem starší, tím se texty učím hůř), ovládáním muly Karličky, až po omdlení mé postavy kněze a následné zvednutí se ze země, poté, co Zdeněk Troška zavelel „stop“.
Na závěr obligátní otázka: Čím se živíš nyní? A nestýská se ti po filmařské profesi?
V současné době již sedmnáct let pracuji v jednom zahraničním rádiu. Nejprve jako trenér vysílací techniky a v současné době osmým rokem jako zvukař ve studiu vysílání živých zpráv. Práce je to o to náročnější, že redaktoři vysílají v jazyce, kterému nerozumím. Celé je to pochopitelně o soustředění a o profesionalitě, kterou snad - skromně řečeno - za ta léta mám. Přesto je to práce, která svojí náročností a různorodostí neustále překvapuje a kdybych měl parafrázovat výrok jednoho mého dávného známého: "S každým vysíláním skládáme maturitu."
A filmařská profese? Tu mám dnes jako koníček. Do režie už bych se dnes asi nepouštěl, ale malou roli si kdykoli „střihnu“ rád. Opráším-li staré ironické heslo: „Není malých rolí, jsou jen malé honoráře.“
Ne, výši odměn třeba za Čertoviny vám rozhodně neprozradím, nebojte se. Na to jsou ve smlouvách přísné podmínky „obchodního tajemství“. Ale abyste neřekli, tak vám prozradím, že za malou roli v legendárním videoklipu Láska je láska, jsem dostal v podstatě – jako všichni tam – jenom komparzné. Hrál jsem to prostě z kamarádství. K režisérovi klipu Filipu Renčovi a produkčnímu Pepovi Nepovímovi. A tak jsem to odehrál za celých 250,- Kč.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v osobním i profesním životě.
P.S.: Tak tady si můžete videoklip Láska je láska přehrát. Martina v roli policisty ve dvojici s Fanánkem Hagenem určitě nepřehlédnete:
