Co Čech, to kolaborant. Také si plivnete na hrob vašich předků?

Stáli tváří v tvář německým tankům, o třicet let později ruským. První generaci zradila Francie (samozřejmě za podpory Anglie), druhou USA.  Vinu za to ovšem nesou komunisti.

Můj děda vstoupil do KSČ někdy na sklonku roku 1945. Přestože svým způsobem uznával masarykovskou republiku, zároveň si pamatoval tehdejší nezaměstnanost a bídu. Mnichovská dohoda a následné události ho přesvědčily, že Západ zradil. Žil v pražských Holešovicích, kde boje v květnu 1945 byly skutečně tvrdé a netušil nic, jako drtivá většina českého národa, o sovětsko-americké dohodě o demarkačních liniích. Z jeho prostě lidského hlediska nás – a hlavně jeho Holešovice - osvobodila Rudá armáda.  Děda si velmi dobře pamatoval předvolební sliby prvorepublikových stran, z nichž se žádný nikdy neuskutečnil, tak logicky uvěřil té partaji, co z jeho pohledu přinesla svobodu pomocí Rusů a navíc v roce 1938 nezradila.

Takových dědků a bab bylo po celé republice hafo, přidaly se k nim i mladší generace. Zcela logicky, ta mnichovská zrada Západu v nich nedlouho po skončení války musela rezonovat. A divíte se jim? Nikdo z nich nemohl tušit, co „socialismus“ v ruském podání přinese, nicméně očekávali, že se budou mít lépe. Svým způsobem se to dědovi podařilo, žil v bytě 1+0, pak 1+1 a nakonec v tři plus jedna, dlužno však podotknout, že měl pět dětí, ty se množily a v tom posledním kvartýru nás žilo minimálně dvanáct.

Tolik o dědovi, komunistovi. Vlastně ne, ještě jeden podotek. Za heydrichiády, kdy za ukrývání nenahlášeného člověka hrozil trest smrti celé rodině,  on tak na týden učinil. Umíte si to vůbec představit? Riskoval život svých pěti dětí, nejmladšímu bylo tehdy půl roku. Moje maminka si jen pamatuje, jak je táta nutil jít brzy spát, aby toho nočního hosta nezaregistrovali. Máma však dělala, že spí, hosta si prohlédla, ale nikdy nezjistila, o koho se vlastně jednalo. Nevěděla to ani babička, host po týdenním přespávání zmizel a už se nikdy neobjevil. Údajně se jednalo o jednoho z členů ilegálního ÚV KSČ.

Čas oponou mávnul, přišel rok 1968 a děda dělal vrátného na Magistrátu hlavního města Prahy, když ho v srpnu obsadili Rusové. Chovali se tam jako mocipáni a tohle děd vydýchat nemohl. On, komunista, který za protektorátu pomáhal potřebným a do KSČ vstoupil díky osvobození Rudou armádou, se náhle cítil ponížen a jeho srdce to nevydrželo.

Nevím, jak by se na mě dnes můj děda díval, neb komunisty nemám příliš v lásce, ale vím, jak by se na něj dívali ti dnešní „demokraté“, kteří svoji statečnost osvědčí tak leda v demonstracích za kšeftíky „umělců“ České televize. Jen by mě zajímalo, zda by za ty „umělce“, lépe řečeno kšeftmany,  byli ochotni nasadit svůj život, či život své rodiny, jako můj děda.

A úplný závěr: Dědo, byť jsi byl pomýlený komunista, nepřestanu si tě vážit! Svým postojem zvláště za protektorátu a heydrichiády jsi dokázal, že jsi mnohem statečnější než ty tisíce dnešních tlučhubů, co se tak leda zmůžou na urážky prezidenta, za něž jim nic nehrozí.