Chceme neutralitu, znělo republikou. Aneb v roce 1968 nás „Západ“ zradil již podruhé.

Soudržnost našeho národa jsem zažil jen dvakrát. V roce 1968 (před i po srpnem), pak v listopadu 1989. V prvém případě mi bylo necelých dvanáct let, věk v tom druhém si lehce spočítáte sami.  

To, co se dělo v Československé socialistické republice v průběhu šedesátých let minulého století a zvláště na jejich sklonku, byla výzva, která se nelíbila ani Rusům, ani Američanům. Rýsovala se zde tzv. „Třetí cesta“, nepřijatelná pro obě strany rozděleného světa. Dnešní zhruba pětadvacetiletí historici nad tím mávnou rukou a podotknou, že se jednalo o pokus reformovat nereformovatelné. Fór je v tom, že ten pokus se nepodařilo dokončit díky ruské invazi za předběžného souhlasu USA a členských států NATO.

„Západ“ tehdy přiznával, že „Socialismus s lidskou tváří“ je věc, se kterou se ještě nesetkal a je s ní těžké ideologicky bojovat. Vy, mladší, se zeptejte svých rodičů či prarodičů, jak tehdejší dobu vnímali. Chtěli návrat kapitalismu? Byla zrušena cenzura, jako jediný stát ze socialistického bloku jsme měli zaveden pětidenní pracovní týden – a za to chtějí někteří blogeři iDnes generaci osmašedesátníků urážet?

Jsme bezvýznamný národ, který je komukoli z těch větších šumafuk, pokud ho rovnou neobsadil. Mnichovská dohoda z roku 1938 nás hodila do náručí Hitlera, o třicet let později do náručí Brežněva. Zkrátka nikdo neměl zájem, aby se československý experiment dotáhl až do konce. Po ruské invazi jsme nosili trikolóry a placky se zněním, že chceme neutralitu. K tomu se podepisovaly i archy. Tehdejší vláda, ale i Západ nám vysvětlily, že toto není možné vzhledem k politickému rozdělení světa.

Z dnešního hlediska se zdá, že reforma z roku 1968 neměla šanci a je označována jako neúspěšný pokus. Šanci neměla, neboť si ji nepřál ani Západ, ani Východ.