Člověk nikdy neví, co v lese najde, byť si do něho vyrazí za tak bohulibým účelem, jako je sběr hub. Skupina boleveckých občanů se v onu sobotu 16. června vypravila časně zrána do borů pod kopcem Krkavec a místo mykologického úlovku narazila na zkrvavenou dívčí mrtvolu.
Psal se rok 1916, Světová válka završovala druhý rok svého trvání a její hrůzy zatím znal český národ jen zčásti - z cenzurovaných novin či stejně tak cenzurovaných dopisů blízkých, odvedených na frontu. Zásobování i státní správa stále fungovaly jako v časech předválečných, stejně tak policie i četnictvo. Netrvalo dlouho a na místo nálezu se dostavila soudní komise. Mrtvá identifikaci usnadnila, měla u sebe dělnickou legitimaci z bolevecké škodovky na jméno Barbora Pávová, kde pracovala na střelnici. Lékař konstatoval, že smrt nastala v důsledku vykrvácení z bodných ran a nedaleko těla se našla i vražedná zbraň, kapesní nožík. O několik desítek metrů dál objevili četníci medailonek s dívčí podobenkou, která evidentně nepatřila oběti.
V krátké době se totožnost zavražděné potvrdila, rodiče ji hledali již od předcházejícího večera, kdy se nevrátila domů. Rovněž řekli, že medailonek jejich dceři nepatřil, ale obrázek v něm se velice podobá její nejlepší kamarádce, rovněž patnáctileté Marii Bíbové.
Policisté si za Bíbovou okamžitě došli. Marie nepopřela svoji přítomnost v lese pod Krkavcem, prý tam na ně zaútočil neznámý muž a pokusil se je znásilnit. Ona utekla a co se dále dělo s Barborou, neví. Nedokázala však vysvětlit, proč napadení a následné zmizení své kamarádky nikomu nehlásila. Zapírat dlouho nevydržela, motiv jejího činu byl až příliš žalostný a přízemní. I ona pracovala v bolevecké škodovce a v pátek, den před nalezením mrtvoly, dostaly pravidelnou týdenní mzdu. Po šichtě kráčela obě děvčata podél lesa domů, Barbora si v tašce nesla nové boty, které si zakoupila. Marii se moc líbily, zatoužila po nich. Když usedly na mezi u cesty, vyndala Marie kapesní nůž a zabodla ho své nejlepší kamarádce zezadu do krku. Bodala a bodala, Barbora neměla šanci a po chvíli beznadějného zápasu vykrvácela. Marie sebrala botky v hodnotě 40 korun i mzdu své kamarádky – 15 K a 42 haléřů – a obojí uschovala v lese cestou domů. Policisté předměty doličné na uvedeném místě skutečně nalezli.
Jako mladistvá dostala Marie Bíbová u soudu čtyři roky vězení nepodmíněně, odvolací soud jí přidal dva roky navrch.
Jiný les o třiadvacet let později a o deset kilometrů severněji v Horní Bříze. Revírník Václav Kabát v pondělí 29. května 1939 nachází mezi stromy zavázaný pytel, v němž objeví zkrvavenou mrtvolu ženy. Pitva zjistí, že žena byla střelena z bezprostřední blízkosti do pravého spánku, zná se i její totožnost. Jedná se o osmatřicetiletou Marii Švancarovou, vdanou matku dvou dcer. Kriminalisté záhy zjistí, že se žena jmenovala za svobodna Bíbová a jde o mladistvou vražedkyní z roku 1916. Ve vězení se zřejmě nepolepšila, jako vdaná udržovala četné mimomanželské styky s mnoha muži. I z toho důvodu bylo dosti podezřelých. Vylučovací metodou došli kriminalisté k jistému Vojtěchu Huclovi, čtyřiapadesátiletému nočnímu hlídači z hornobřízské kaolinky, kde mrtvá pracovala jako dělnice. Hucl příliš nezapíral. Se Švancarovou se intimně stýkal čtyři roky a za jednu schůzku jí dával desetikorunu. Marie z něj občas vyrazila i pár stovek navíc, tu údajně na potrat, jindy zase potřebovala peníze na cestu za starší dcerou, zaměstnanou kdesi na Moravě. Hucl, ač dle vyšetřování šťastně ženatý, začal na svoji milenku žárlit. Na poslední schůzku si odskočil z noční směny, vzal si pytel a ilegálně drženou zbraň. V lese mezi kaolínkou a Horní Břízou, kde se s Marií scházeli, se posadili a on ji náhle z bezprostřední blízkosti střelil do spánku. Pak ji nacpal do pytle a v klidu se vrátil do práce.
Zdálo se, že není co řešit a vrah dostane zasloužený trest. Soudní porota však konstatovala, že čin byl spáchán v náhlém pomatení smyslů a Vojtěch Hucl byl osvobozen. Ne sice v plné míře, během vyšetřování se přišlo na to, že kradl na pracovišti uhlí a na zbraň neměl povolení, za což vyfasoval tři týdny nepodmíněného vězení. Ty si však již odseděl ve vazbě, takže od soudu zamířil rovnou domů.
Říká se, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. V tomto případě, který se skutečně odehrál, to platí doslova.
