Proč už nechci hrát fotbal

Je mi dvacet šest let a s fotbalem jsem začal dřív, než jsem začal plnit povinnou školní docházku. Pro rodiče je to levný a snadno dostupný sport, kde se syn může pod dohledem realizovat a snít svůj sen o profesionální kariéře. Na tu jsem kvůli malé píli, zlomovým létům v pubertě a vysoké konkurenci nedosáhl. Nejvýše jsem okusil několik sezon ve středočeské 1.B třídě.

Během dorosteneckých let mě pomalu zapojovali do dospělého mužstva. Do svého prvního zápasu jsem nastoupil v šestnácti a už v něm jsem okusil prohnilost tohoto sportu. Zápas byl předem remízově dohodnutý, což oběma týmům zajistilo setrvání v soutěži i pro další ročník. V šestnácti jste ještě plní iluzí a dojmů, ale netrvá dlouho, než se podíváte pravdě zblízka do očí. Většinu venkovních zápasů mě dusil pocit křivdy a bezmoci, kdy víte, že proti přesile se bojovat nedá. Naučíte se, že pokud se vzepřete, dopadnete ještě hůř. A tak přistoupíte na nastolená pravidla. Na současné situaci ve fotbale je nejostudnější fakt, že jeho podhoubí je prorostlé, úrodné a neúprosné a laická veřejnost nekonečně důvěřivá. Ryba smrdí od hlavy, kolektivně se mlčí a šéfy se na krajských svazech stávají hříšníci z předešlých korupčních kauz. Všichni zainteresovaní v téhle týmové hře „čistý fotbal“ hrají podle dopředu domluvených pravidel. Proto je možné si k řízení domácího zápasu domluvit rozhodčího, který to za vás na hřišti vyhraje místo vašeho útočníka, jenž v neodpískaném ofsajdu přestřelí prázdnou bránu. Proto už pět kol před koncem soutěže víte, že vaši B třídu opustí tým, který nespadá do vašeho okresu. A že nejhorší tým tabulky se opět zachrání, protože místní funkcionář si vzal za ženu dceru šéfa krajského svazu. Hraje se přece podle dopředu domluvených pravidel. Proto se obyčejně stane, že už před začátkem 21. kola víte tři výsledky z osmi zápasů. Je zvykem, že rozhodčí dostává tzv. všimné, aby v zápase domácímu týmu přidal těch pověstných deset procent. Je také zvykem, že po zápase dostane zdarma najíst a napít, protože se vyplatí si jeho přízeň předcházet. Příště vám totiž rád půjde na ruku. Jsou to nejnižší soutěže, kde se tomu tak běžně děje. Celková investovaná částka s cílem postoupit do vyšší soutěže či se zachránit, se může za jednu sezonu vyšplhat nad hranici 50 000 korun, v případě ambiciozních majitelů to bývá více. Z domácích hřišť se tak rázem stává nedobytná tvrz. Avšak ne pro výrazně lepší výkony, ale díky tendenčně řízeným zápasům ve prospěch domácích, neodmávaným ofsajdům, otočeným autům, nesprávně odpískaným penaltám proti hostům a rychlé červené kartě za řečnení pro jejich nebezpečného útočníka. Nebudu odpovídat na otázky, kdo je ochoten do tohoto špinavého sportu investovat vlastní peníze, proč to zúčastněným přijde samozřejmé a proč se to děje i v soutěžích, kde by se mělo hrát jen za pivo a klobásu. S fotbalem už totiž nechci mít nic společného.