„Vlak linky S9 ze stanice Praha - Hlavní nádraží přijede na nástupiště číslo dva, kolej první. Vlak dále pokračuje ve směru Praha – Strašnice zastávka, Praha – Hostivař..“ ozvalo se z nádražního tlampače, který pokračoval ve výčtu dalších stanic a v dálce se přibližovaly obrysy lokomotivy táhnoucí pět vagonů, do kterých jsme já a zbytek cestujících měli každou chvíli nastoupit.
Ranní mlha se držela proklatě nízko, což vždy značí slunečný den jako stvořený k výletu, a počet nedočkavých cestujících na nástupišti vršovického nádraží tomu odpovídal. Jak rozmanitá skupina lidí zde už několik minut nervozně přešlapovala. Pár, na který by se nejvíce hodilo rčení o tom, jak se ti dva hledali, až se našli. Ledaže by na sebe zbyli, protože ona i on měli dlouhé černé vlasy, vybledlé černé tričko s potiskem metalové kapely, ocvočkovanou koženou bundu, kapsáče a vysoké boty, mezi nimiž svítily nohy v barvě tvarohu. Modlil jsem se, aby na mě zrovna tihle dva nezbyli jako spolucestující, kteří si přisednou, protože by se při mém štěstí mohli celou cestu líbat. A to bych radostí vyskočil za jízdy z okna.
Vedle nich na kovové lavičce seděl pár důchodců jen o něco starší než já. Možná byli stejně staří jako já, ale při pohledu na ně jsem si připadal skoro o generaci zachovalejší. Pak jsem se v duchu pokáral, že si ostatní tak pohrdavě prohlížím a věnoval jim falešný úsměv. Kromě čtyřčlenné rodiny se psem na vodítku, který do příjezdu vlaku očůral všechny rohy nástupiště, s námi čekali ještě tři amatérští cyklisté v upnutých trikotech, pod kterými se rýsovala pivní břicha a dala napovídat, že cyklotoulky skončí v hospodě. Nicménně vlak už s typickým zvukem dobržďoval do stanice a já si přestal prohlížet ostatní cestující.
Vlak přijel oproti mým mladým letům včas, což přisuzuji nedávné modernizaci tratě. Ta přinesla pohodlnější a rychlejší cestování, ale vzala železnici romantické kouzlo. Vytratily se nekonečné pohledy z oken do přilehlých lesů a polí, na stráně s dřevěnými chatičkami a na potůčky a nehybné hladiny rybníků. Ty nahradily protihlukové stěny a nostalgické drnčení kolejí nahradil přívětivější interiér s displejem a příští zastávkou.
Pokročilý věk mi velel rychle vyhledat volné místo k sezení , protože artroze kyčelního kloubu se lépe čelí vsedě než-li vestoje. Ulovil jsem jej uprostřed soupravy vpravo ve směru jízdy a více do uličky. Naproti mně seděla mladá slečna a s ní její rodiče. Ti byli od pohledu výletníky jako z příručky. Ona na nevelkém stolku pod oknem rozdělávala svačinu, skoro až symbolicky nacpala mezi chleby turistický salám, a on listoval v lehce zažloutlé mapě středních Čech, obut do sandállů s ponožkami, jak typické pro střední věk. Ačkoliv kdo by se dnes raději díval na plesnivé nehty na zplacatělém palci a tvrdou kůži, že? Zpod jeho bledě modré košile vykukoval nátělník a z něj chlupatý hrudník, k němuž ladily její květované šaty. Bylo poznat, že jsou spolu příliš dlouho na to, aby o sebe dbali.
Jejich dcera k nim příliš geneticky nepasovala. Nebyla podobná ani jednomu ze svých rodičů. Z výstřihu jí nečouhal nátělník, ani chlupy, a po matce nezdědila odrostlé konečky a ani plné tváře. V očích se jí pásla plachá laň a ve vlasech stažených do culíku se jí uhnízdil havran. Drze vykrojené rty jí přidávaly na vášnivosti a já si představil, že kdybych byl o dvě generace mladší, vyzval bych ji na zábavě k tanci. Pak zvedla zrak od mobilního telefonu, přes který horlivě přejížděla prstem, a všimla si, že ji pozoruji. Zastyděl jsem se a chtěl ji zapojit do konverzace otázkou, kam jede.
„Přistoupili, prosím, kontrola jízdenek!“ ozvalo se však jako první, než jsem stačil tu stupidní otázku vyslovit. Předběhl mě průvodčí.
V minulém století nosívali průvodčí nádražáckou uniformu s čepicí, za pasem plácačku a na krku píšťalku, slušně zdravívali a přáli šťastnou cestu jako bychom snad měli v další zatáčce vykolejit. Průvodčí byl asi jediným železničním inventářem, který se za ta léta nezměnil. Jen štípačku na lístky vyměnil za jakousi čtečku podobnou té, s kterou ve skladu s autodíly načítá nárazníky můj syn Vilém. Je po mně, také se s ním jeho žena rozvedla.
„Kam jedete?“, zeptal jsem se ji, jakmile nám průvodčí zkontroloval lístky a zdvořile popřál šťastnou cestu. Neodpověděla, neslyšela mne, měla hluboko v uších zastrčená sluchátka a vnímala jen hudbu, okolní svět pro ni neexistoval.
„Na konečnou do Benešova. Každý rok v červenci jezdíme na Konopiště, tam jsme se před dvaatřiceti lety poznali“, odpověděla žena s květovanými šaty vedle mne, pro kterou okolní svět existoval až příliš důkladně. Došlo mi, že dívka naproti mně nebude její dcera, protože s ní celou cestu nekomunikovala a i kdyby se přirozeně za své rodiče styděla, jistě by ze zvědavosti vyslechla rozhovor své matky s cizím mužem. Pak vyjmula z uší sluchátka, protože jí někdo volal.
„No? Už jsem ve vlaku“ zněla její první slova.
„Sme teď projeli Říčanama“, odpověděla na otázku, kde se nachází.
„Ve Stránčicích budem tak za deset minut. Přídete pro mě na zastávku s Danielou? Tak pa!“ uzavřela krátký informační hovor a já upadal do mdlob.
I když telefonát připomínal většinu cizích hovorů, které vyslechnete, mně začaly docházet souvislosti a vytvořily velice nepříjemný obraz podobající se Munchovu Křiku. Po rozvodu s mou první a jedinou ženou Danielou jsem jí byl nucen v rámci dělení společně nabytého majetku přenechat chatu právě ve Stránčicích, kterou jí zrekonstruoval její skvělý nový manžel, aby zde trávili romantický podzim života. Nevěřím v osud ani náhodu nebo něco tak pošetilého jako je štěstí. Věřím v rovnováhu sil, kdy je každý zlý čin po zásluze potrestán a naopak.
Ta mladá slečna naproti mně musela být jeho dcerou a nyní i nevlastní dcerou mé bývalé ženy. Zastávka Stránčice se blížila jako bychom měli zpoždění a nezastavovali, nýbrž jen přibržďovali, a já nechtěl spatřit ten okamžik, kdy se potvrdí klišé, jak je ten svět malý a jak je má ex šťastná s někým jiným.
„Stránčice“ ohlásil ženský hlas z reproduktoru uvnitř našeho vagonu a mladá slečna sedící celou cestu naproti mně a duchem mimo obživla a jala se vystupovat. Na refýži ji otcovským polibkem přivítal vysoký a trochu prošedivělý muž s mou bývalou ženou po svém boku. Měla nový účes, který ji ubíral deset let, značkovou kabelku a elegantní kostým, který jsem na ní předtím nikdy neviděl. Buď to byly dary od jejího nového muže, nebo způsob, jak zapomenout na toho starého, na mne.
Vlak se pomalu rozjel vstříc dalším zastávkám a nechával za sebou v dáli mou nedávnou minulost. Žena v květovaných šatech vedle mne pečlivě vytírala rohlíkem zbytky paštiky z umělohmotného kelímku a když jej dožvýkala, polkla a utřela si ruce do sedačky, zeptala se mě :
„ A kam že to vy vlastně jedete?“
