Zrušení zákona o veřejných pracích není řešením.

V minulém týdnu zrušil ústavní soud zákon o veřejných pracích. Usnesení vyvolalo na veřejnosti živou diskuzi. Zajisté bude zajímavé podívat se na danou problematiku z širšího hlediska.

Liberálně orientované ekonomické systémy v EU stejně jak v globalizovaném světě jsou založeny na principu více, neregulované hospodářské soutěže. Ve svém efektu to znamená, že jednotlivé ekonomické útvary, národní hospodářské systémy, stojí v permanentním konfliktu mezi sebou. Příčinou je princip volného obchodu a volného, ničím neomezeného pohybu soukromého kapitálu spolu s bezuzdnou finanční spekulací. Vlivem značných rozdílů ceny práce, (mezd) dochází k cenovému napětí. Pod tímto pojmem je nutno rozumět stav, kdy výrobce se snaží dovozem levného zboží obstát v hospodářské soutěži tím, že „podrazí“ cenu konkurenta s cílem strhnout na sebe větší podíl na trhu a tím zvýšit vlastní zisky. V masovém měřítku to znamená pro většinu podnikatelů buď přeložit výrobu do ciziny, nebo tam levně nakupovat, nebo zaniknout.Výsledkem je vysoká nezaměstnanost v zemích, kde jsou ceny práce ve srovnání s jinými ekonomikami vysoké. Protože soukromý kapitál nemá žádnou společenskou odpovědnost a tím i odpovědnost za jím vyprodukovanou nezaměstnanost, rostou nutně sociální výdaje státu.
Celou situaci umocňuje naprostá neochota pánů podnikatelů platit daně a tím nahradit hospodářské a sociální celospolečenské škody které v honbě za ziskem napáchal. Situace je natolik všeobecně známá, že není třeba uvádět konkrétní statistické údaje.
Bezohledné praktiky soukromého kapitálu vytvářejí v jednotlivých ekonomikách situaci, kdy vlády jednotlivých zemí jsou nuceny vstoupit do vzájemné soutěže s cílem uměle snižovat sociální úroveň vlastního obyvatelstva s cílem přilákat do země cizí kapitál. Jinak řečeno, vlády dávají soukromému kapitálu všanc vlastní obyvatelstvo bez ohledu na sociální propad. To se projevuje především ve změnách platných zákonů. Cílem je ekonomicky nutit vlastní obyvatelstvo přijat cenový diktát soukromého kapitálu zejména v oblasti mezd. To se děje jednak soustavou ekonomického donucování v případě dlouhodobé nezaměstnanosti, jednak omezováním práv zaměstnanců v oblasti pracovního práva. Výsledkem je rostoucí chudoba spolu s nárůstem rozdílů mezi chudými a bohatými. V SRN existují již řadu let veřejné výdejny potravin pro chudé, kteří se nemohou vlastní prací uživit. Počet těchto lidí jde již do milionů. V rámci zvýšení konkurenceschopnosti německé ekonomiky dochází zcela běžně k případům, že řádně zaměstnaní lidé dostávají takovou mzdu, že jim musí stát doplácet do existenčního minima. Takovýto skandál byl zveřejněn i v případě pomocných zaměstnanců spolkového sněmu.
Úsporná opatření prakticky všech jižních států EU zcela nepochybně vedou ke stejnému stavu, kdy jsou lidé pod tlakem katastrofálního propadu sociální úrovně nuceni buď emigrovat jak tomu bylo v 19. století, nebo živořit za hladové mzdy na okraji společnosti v nadějí, že do země snad jednou přijde soukromý investiční kapitál. Zde je nutno se ale otázat odkud ale přijde? Jestliže to bude z jiných zemí EU, pak se přestěhuje chudoba z jedné země do druhé, nebo nepřijde vůbec, neboť Číňan, Ind, Brazilec, či Turek, Marokánec, či Egypťan, nebo Afričan stále ještě pracují za zlomek evropské mzdy. To se týká celé Latinské Ameriky.
Liberální teorie a média do omrzení tvrdí, že stát se nemůže kapitálově účastnit na vlastním hospodářství, že řízené hospodářství vede k hospodářské katastrofě. Soukromý kapitál sveřepě trvá na stanovisku, že stát nesmí řídícími zásahy zasahovat do hospodářství. Potom je třeba se zeptat, zda soukromý kapitál neovlivňuje, nyní vlastně řídí politiku a tím celý stát ve vlastním egoistickém smyslu. Zde je jednoznačná odpověď že ano. Důkazem je existence prakticky všemocné a ve všech státech všudypřítomné lobby.
Výsledkem je zoufalá situace projevující se v oblasti korupce, poskytováním vzájemných výhod,
zákonodárstvím, kde je prakticky vše trestuhodné, ale nic trestné. V SRN je situace taková, že státní ministerstva pro nedostatek finančních prostředků zadávají vypracování návrhů zákonů soukromým právním firmám, které jsou zhusta ve spojení s průmyslem. Tyto návrhy zákonů jsou potom odsouhlaseny v Bundestagu. Veškerá moc takto nepochází z lidu jak to hlásají ústavy západního typu, ale z finančně silných skupin preferujících vlastní zájmy.
Je zřejmé že liberálně orientované demokracie se nyní rychle dostávají do situace, jak ji popisuje Appiános ve svém díle Krize římské republiky za časů Caesara a Pompeia:“ Stát byl již dlouho v úplném rozkladu a úřady se obsazovaly násilím. Za úplatky, nezákonným získáváním přízně a za pomocí kamenů nebo mečů. Podplácení a korupce bujely bez jakýchkoliv zábran a lid chodil k volbám s předem prodaným hlasem“ ...“charakterní lidé se o úřad vůbec neucházeli, takže jednou byl v důsledku tohoto rozvratu byl stát osm měsíců bez konzulů“.. ..“Začalo se vskutku mluvit o tom, že jediným lékem ve zlé situaci je samovláda a že je třeba zvolit energického muže..“
Appiános sice myslel na Pompeia, ale stal se jím Caesar, který změnil na trvalo demokracii na samovládu.
Závěr
Stejně jako v antice je současná společnost založena na bezohledné preferenci vlastního prospěchu bez ohledu na celospolečenský zájem. Soukromý kapitál není již ze své podstaty schopen chápat a uplatňovat celospolečenský prospěch. Výsledkem je nyní, stejně jak tehdy, bezpříkladná dekadence elit bez jakékoliv snahy o reformy hlubšího rázu.
Kauzalitu nástupu fašistických i komunistických režimů musíme tudíž hledat v bezohledné  liberalizaci ekonomických systémů 19. a 20. století. Za současného stavu lze zánik těchto systémů ve prospěch demokracie liberálního typu považovat za určitou přestávku s očekáváním dalšího kola.
Zvláště katastrofální je skutečnost, že současné elity zcela ignorují v budoucnosti možné statisícové ztráty na životech, humanitární a sociální katastrofy, kterých jsme již nyní svědky spolu se zločiny proti lidskosti, jak je známe ze starých i nových dějin. Zrušení zákona o veřejných pracích není řešením, alespoň ne trvalým. Pod tlakem hospodářské soutěže jak na mezinárodní, tak i vnitro evropské úrovni bude vláda České Republiky nucena nadále hledat cesty jak dále snižovat sociální úroveň obyvatelstva. Tento trend je tudíž systémový. Řešením jsou cílené politicko- sociální reformy, které posílí kapitálovou účast státu v hospodářství, posílí vliv občanů na vládu a oslabí monopolní pozici soukromého kapitálu ve společnosti ve prospěch státu.
(1) Appiános, Krize římské republiky, str. 107, ISBN 80-205-0060-X