Tržní hospodářství liberálního typu je založeno na svobodě podnikatelského individua.To znamená volný trh, ve kterém nerušeně působí tržní mechanizmy.
Stát musí plnit pouze obslužnou roli mající za cíl vytvořit optimální podmínky pro podnikatelské aktivity příslušných subjektů. Pan podnikatel se takto automaticky dostává do role starostlivého otce, který nás živí tím, že nám dává práci. Život mu ztěžují lenoši, kteří nechtějí pracovat a žijí ze sociálních dávek,
stát, který neumí hospodařit a vysává z nás nesmyslným způsoben daně. Pouze podnikatel dokáže ekonomicky s maximálním efektem investovat vlastní kapitál za enormního rizika v důsledku hospodářské soutěže. Volný pohyb kapitálu a zboží umožňuje nízké ceny, vytváří další pracovní příležitosti. Zkrátka bez tržního hospodářství se neobejdeme. Tolik teorie
.
Jaká je praxe?
Koupíme-li sekanou, párky, či jiné polotovary obsahující maso, samozřejmě hovězí, pak zaplatíme hovězí a smlsneme si na koňském mase. To se prodává ve velkém za 3 € centy, hovězí mnohonásobně dráž. Pan podnikatel předeklaroval surovinu. Maximalizovat vlastní zisk je přece v tržním hospodářství naprosto legitimní. Stejně tak manipulovat státní zakázky. Za to může samozřejmě stát, neboť neumí hospodařit. To se v soukromém podnikání nemůže stát, neboť výrobky z východu jsou velmi levné. Sice mají uměle sníženou životnost, jsou poruchové a obsahují jedy, ale za to pan podnikatel nemůže. On pouze nakupuje, aby zboží dále prodal s maximální ziskovou přirážkou. Levně nakoupit a co nejdráže prodat, to je přece jeho svaté právo. Že se do SRN dostaly z Balkánu stovky tun krmné kukuřice napadené rakovinotvornou plísní je sice politování hodné, ale kromě pití mléka pro spotřebitele zdravotně přijatelné. Návrh předních politiků v SRN dát koninu za sníženou cenu chudým nebyl přijat, neboť v SRN žádní chudí nejsou. Těch 7 milionů minijoberů, z nichž mnozí musí kromě mzdy žádat o sociální podporu dle liberálních politiků neexistují.
Jestliže poslední zpráva o vývoji chudoby v SRN ukázala alarmující nárůst počtu lidí ohrožených chudobou, nechala ji vládnoucí liberální koalice jednoduše přepracovat. Inu co nejde zakrýt či zamlčet, to se jednoduše podrobí cenzuře. Samozřejmě demokraticky. Pokud fakta mluví za sebe, mohou za to vzteklí odboráři. Vymáhají vysoké mzdy a jiné socialistické vymoženosti, jako jsou pracovní smlouvy na dobu neurčitou, minimální mzdy a podobné nesmysly, které činí pana podnikatele neschopným hospodářské soutěže. Hlavně ho drtí daně. Z těch potom stát živí lenochy, kteří nechtějí pracovat, a vůbec už ne přijat zaměstnání za podmínek, které pan podnikatel vnutí zaměstnanci. Že nervová zhroucení z neudržitelných pracovních podmínek dnes figurují v pořadí četnosti onemocnění již na třetím místě za kardiovaskulárními onemocněními spolu s rakovinou se chápe jako skrytá simulace a změkčilost postižených zaměstnanců. Že páni podnikatelé nechají špiclovat kamerovým systémem vlastní zaměstnance, že si natahají pracovní síly ze zemí, kde chudoba vyvolaná bankovními spekulacemi volá do nebes, nezaměstnanost dosahuje 25 % a více, ubytuje pracovníky za podmínek, které musí akceptovat pouze člověk v absolutní hmotné nouzi je sice zavržení hodné, ale z důvodu konkurenceschopnosti nutné.
Závěr:
Každý, kdo žije v liberálně orientované společnosti musí na vlastní kůži pocítit „blaho“ tohoto systému. Je až do očí bijící, že liberálně orientované teorie nevysvětlují ani zdaleka negativní jevy a mechanizmy tržního hospodářství. Ty jsou jednoduše pomíjeny buď jako malichernosti, nebo jako socialistická propaganda. Takto nastává situace, kdy se výlučně soukromé podnikatelské subjekty působící v tržním hospodářství dostávají do postavení společensky obtížných elementů, majících negativní celospolečenský význam. To se projevuje dnes již permanentní hospodářskou krizí spolu s katastrofálním propadem sociální úrovně. Je zřejmé, pokud nechceme riskovat sociální bouře, že budeme muset hledat jiné doplňkové formy vlastnictví kapitálu s cílem použít z něj plynoucí výnosy k celospolečensky nutným, sociálním výdajům. Občanská společnost musí mít v demokratickém státě rozhodovací právo i v otázkách podnikatelské sféry. První vlaštovkou je omezení nesmyslně vysokých platů špičkových managerů, jak jsme toho svědci ve Švýcarsku. Zde došlo k přelomové změně, kdy společnost zasáhla řídícím způsobem do procesu prvotního rozdělení.
