Z civilizace do džungle.

Musí se šetřit a to znamená škrtat. Na platech státních zaměstnanců, na sociálních dávkách.Konzervativní vlády vylepšují státní rozpočet zvyšováním daní.

Ceny samozřejmě rostou také, neboť pan podnikatel se nikdy nestydí říct si o peníze a pilně
proklíná státní úředníky, daně, vlastní zaměstnance, důchodce nevyjímaje.(2)
Vede ho přece neviditelná ruka trhu osobního prospěchu. Máme svobodu podnikání a tak je
možno se sdružit do profesních a zájmových koalic, za účelem prosazení vlastního prospěchu,
což je v liberální ekonomice základem její existence. Že na tyto snahy doplatí ostatní, je již
mimo horizont chápání členů těchto zájmových skupin.
Tak obyčejný občan, odkázaný na mzdu musí platit stále více. Za lékařskou péči, neboť mladí
lékaři se cítí být podhodnoceni a požadují až trojnásobek průměrného platu s pohrůžkou. že
odejdou. Zapomněli však ale veřejnosti dokázat, že jsou také až trojnásobně lepší než činí
onen průměr. Strana zelených spolu s ODS otevřela dveře fotovoltaické elektřině, dalšímu
sdružení chamtivých investorů. Aby banky a pojišťovny nepřišly zkrátka, vymohly si na vládě
zavedení soukromého připojištění všeho druhu. Člověk musí takto krmit finanční instituce
z vlastní kapsy připojištěním na důchod, zdravotní péči, vysoké školy budou vybírat školné,
na které je možno si půjčit. Prodlužuje se věk, kdy vzniká nárok na starobní důchod.
Vzniká tak situace, kdy při klesající mzdě si budeme muset připlácet na všechno možné ,
platit ekologickou daň a ještě k tomu pilně šetřit. Napřed se vyplundroval státní majetek
a když už tam nic nezbylo, plundrují se konta obyčejných občanů.
Kde na to mají obyčejní zaměstnanci brát když jim mzdu určí pan podnikatel dle vlastní
libosti, nikoho nezajímá.
Společnost se tak dostává do poměrů, jaké panují v džungli. Na místo cíleného vývoje každý
zápasí o holé přežití. Společnost neoliberálního typu je bytostně založena na základech
brutálního sociálního darwinismu, kdy jedinec přežije pouze tehdy, jestliže buď parazituje na
druhém, nebo jej existenčně zničí. O symbiose nemůže být ani řeči, neboť tato je založena na
vzájemném prospěchu založeném na rovnostářství. Pojem svobody v neoliberální společnosti
lze charakterizovat na příkladu kapra, kterého vysává pijavice. Je sice zcela svobodný, může plavat kam chce, ale vůči vysávání pijavicí je zcela bezbranný.
Ze všech stran se volá po úsporách, a vina se svaluje na vysoké mandatorní výdaje, přebujelý
správní aparát, stárnoucí populaci, líné nezaměstnané nevyjímaje. Nikdo ale lidem neřekl, že
souhrnný státní dluh není v podstatě nic jiného, než naakumulovaný soukromý zisk
podnikatelů a investorů všeho druhu. Každý ví, že koruna může být vždy pouze v jedné
kapse. V našem případě buď na soukromém kontě domácích, či zahraničních podnikatelů,
nebo ve státní kase. Již dávno se nemluví i o štědře udílených daňových prázdninách
zahraničním investorům(1). Členství v NATO také není zdarma. Zde přišel státní rozpočet
o obrovské částky. Stejně tak i v důsledku privatizací. Na příklad privatizace Nové Hutě
znamenala vyhazov stovek zaměstnanců a současně několikanásobné zvýšení cen oceli, takto
základní suroviny českého strojírenství orientovaného na export. Zvýšení cen oceli
indukovalo další vlnu propouštění zaměstnanců, neboť se podnikatelé takto snažili
kompenzovat zvýšené materiální náklady. Co vláda prodejem utržila, obratem ruky vydala
na podporu oněch vyhozených. Nyní ale tvrdí, že žijeme nad poměry. Kdo ale tyto nadpoměry
způsobil už neřeší. Každý diletant pochopí, že kdyby vláda nezprivatizovala
zmíněný podnik a přiměřeně zvýšila cenu oceli sama, pak by získala jako majitel nemalé
částky zisku do státního rozpočtu a udržela dobrou konkurenceschopnost domácího průmyslu.
Na místo toho, aby vláda produktivně investovala a stát se takto kapitálově podílel na
vlastním hospodářství, vyhazuje doslova peníze oknem za účelem financování soukromých
zisků ve formě státních zakázek. Zářným příkladem je projekt odstraňování ekologických
zátěží minulého režimu. Celková částka se údajně  pohybuje v odhadech
32 až 104 miliard Kč. Vezmeme-li  minimální částku 32 miliard, pak stát vyhodí peníze
daňových poplatníků ve výši 32 miliard doslova z okna a vytvoří takto  soukromým
podnikatelům nový pramen vysokých zisků, které zmizí nenávratně na soukromých kontech.
Stát, ani občan z toho nebude mít kromě ekonomické ztráty zhola nic. Jestliže ona ekologická
zátěž vydržela v zemi tak dlouho, tak by tam jistě vydržela další desítky let. Kdyby ale vláda
tuto částku investovala ve formě státního investičního fondu produktivně s renditou např
. 5%, pak by jen z tohoto kapitálu měl státní rozpočet příjem:
32 000 000 000 *0,05 =1 600 000 000 Kč. O tuto částku by pak mohl stát snížit daně, nebo
z výtěžku produktivně uloženého kapitálu financovat sociální výdaje.
Každá vláda, které alespoň v náznaku záleží na zvyšování prosperity státu a životní úrovně
vlastních občanů, disponuje v současné době státním investičním fondem.

(1) Jeden z hlavních důvodů odmítání finanční pomoci ze strany Irska jsou velkorysé daňové
úlevy, poskytnuté investorům. Jejich případné zdanění by vedlo k odlivu investic z Irska, což
by znamenalo hospodářskou katastrofu. Jestliže řecká vláda důsledně nevymáhala daně, pak
se jednalo v podstatě o poskytování daňových úlev, což jak známo nevedlo k hospodářskému
růstu řeckého hospodářství. Z toho plyne, že daňové úlevy jsou ekonomicky
kontraproduktivní.
(2)http://ekonomika.ihned.cz/c1-46529520-v-cesku-se-nakupuje-hodne-draho-take-proto-ze-si-to-nechame-libit