Současná ekonomická krize je provázena mnohdy nevybíravou
kritikou bankovního managementu.
Zvláště politování hodné je morální odsuzování vysokých
odměn špičkového managementu
nejen bank, ale i ostatních velkých společností. Jestliže
tuto kritiku vyjádří občan bez ekonomického vzdělání,
pak je tento postoj
srozumitelný. Vyjádří-li takový názor politik, pak je to prostě nesrozumitelné.
Kořen je nutno hledat ve zřetězení příčin a následků. Lidské
chování, to jest algoritmus rozhodování má obvykle
velmi přísnou logiku. Přirozené chování, tudíž rozhodovací
algoritmy jsou dány situací, tudíž tlaky
prostředí ve kterém se daný jedinec nachází.
Pro osvětlení uvedeného tvrzení uveďme jednoduchou úvahu:
Vedení akciové společnosti XY a. s. stojí před rozhodnutím, zda zvýší mzdy zaměstnanců, a zavede
třináctý plat v plné výši. To si vyžádá zvýšení mzdových nákladů o 50 milionů $. a rendita kapitálu
(zisk/vložený kapitál) se sníží o 10%.
Jestliže se vedení podniku rozhodne tento program uskutečnit, pak se vystavuje následujícímu nebezpeči:
1) Snížení výnosnosti vloženého kapitálu se projeví poklesem kurzů akcií, což znamená, že podnik ztrácí kapitál. Protože vedení podniku musí skládat účty valné hromadě akcionářů, riskuje takto buď kritiku v lepším případě, v horším pak vlastní odvolání. Snad nikdo si nedokáže předsatvit, že by se akcionáři vzdali oněch 50-ti milionů ve prospěch zaměstnanců. Účelem investování je zvyšování příjmů vlastních, nikloliv však příjmů cizích.
2) Společnost pracuje s bankovním úvěrem. V tomto případě musí být výnosové procento kapitálu vyšší, jak bankovní úrok. Je-li vnitřní kapitálový výnos nižší jak bankovní úrok, pak podnik nemůže platit úroky a banka vypoví úvěrovou smlouvu.
3) Vlivem masového prodeje akcií v důsledku nižší rendity kapitálu se zvyšuje jejich rozptyl za současného poklesu jejich ceny. Podnik je proto podhodnocen. Pod pojmem podhodnocen je zde nutno rozumět možnost „vytáhnout" z podniku vyšší dividendu (Zde našich 50 mil. $). To otvírá investičním fondům možnost nakoupit levně tyto akcie a uplatnit potom vlastní vliv na rozhodování vedení podniku. V takovém to případě stačí vytvoření koalice akcionářů k tomu, aby výplaty oněch 50 milionů $ byly vyplaceny majitelům akcií a nikoliv zaměstnancům. To znamená osočení vedení podniku ze špatného hospodaření na úkor akcionářů, což má za následek mnohdy výměnu managementu.
Všechny tří alternativy znamenají osobní pád, ztrátu pozic, prestiže dobrého managera, zničení vlastní existence.
O hospodářské politice podniku tudíž rozhodují podílníci kapitálu a ne management podniku.
Zde je nutno si uvědomit ještě jeden fakt: neoliberální vlády stále více přesouvají kompetenci v oblasti
sociální z působnosti státu do působnosti občanů. Základní řešení jsou investice do soukromých fondů
buď přímo, nebo prostřednictvím produktů bank. O investování takovýchto prostředků se pak starají
investiční fondy. Zde je situace stejná: Manager fondu shromáždí investiční prostředky pouze tehdy,
jestliže dokáže zhodnotit vklady klientů kolem 20%. To může dokázat pouze tím, že se chová jak uvedeno v bodech 1 až 3.
Uvedené mechanizmy působí nejen v podnicích výrobní sféry, ale i, a to především v bankovním sektoru.
Každá banka může existovat pouze tehdy, jestliže příjmy z poskytnutých úvěrů jsou vyšší, než úroky centrálních bank.
Celkově lze říci:
a) Hráči v tomto kapitálovém kasínu se chovají pouze tak, jak jim to určují pravidla hry. Ty jsou dány
snahou maximalizovat vlastní zisk.
b) Vinu na této situaci nenesou ti, kteří jsou čini v managementu ale ti, kteří vytvářejí pravidla hry.
To je jednoznačné politické vedení státu.
c) Vinu na celé situaci nesou ti, kteří kapitalizují vlastní finanční příjmy. Tyto jsou dnes hlavním zdrojem spekulativního kapitálu.
Jestliže politika, konfrontovaná finanční krizí volá po regulaci kapitálových toků, pokouší se vnést do systému reformu pravidel v očekávání, že v důsledku těchto změn dojde logicky i ke změně chování hráčů.
