Neviditelná ruka trhu.

Jednou z nejcitovanějších pasáží základu klasické ekonomie, vydané Adamem Smithem v roce 1776 pod názvem Blahobyt národů je tak zvaná neviditelná ruka:

„Jestliže upřednostní podporovat na místo cizího vlastní hospodářství, má na zřeteli pouze vlastní jistotu a jestliže tímto podporuje výdělečnou činnost tak, že dociluje nejvyšší výnos, snaží se pouze o co nejvyšší zisk a je při tom a i v jiných případech veden neviditelnou rukou, aby podporoval účel, který nezamýšlel na žádný pád.“(1)

Jinak řečeno: investuje-li podnikatel ve vlastní zemí na místo v cizí, potom zvedá výdělky spolu s vlastní tržbou. Takto zvyšuje vlastní zisk, což je základním účelem jeho snažení. Neviditelná ruka takto spočívá v růstu celkové hospodářské a sociální úrovně, která leží mimo jeho bezprostřední zájem a je vlastně vedlejším produktem jeho podnikatelské činnosti. To je jeden z hlavních argumentů, které uvádí dodnes zastánci liberálního pojetí ekonomie.
Jenže máme globalizaci, ve které platí pravidlo volného obchodu, volného pohybu kapitálu a pracovní síly, zkrátka základní předpoklad svobody jednotlivce.
Platí smithovo pravidlo neviditelné ruky ještě dnes v podmínkách globalizace? Odpověď na tuto otázku najdeme, jestliže jeho základní tezi
přeformulujeme takto:

Jestliže upřednostní investovat na místo do vlastního do cizího hospodářství, má na zřeteli pouze vlastní jistotu a jestliže tímto podporuje výdělečnou činnost v cizí zemi tak, že dociluje nejvyšší výnos, snaží se pouze o co nejvyšší zisk a je při tom a i v jiných případech veden neviditelnou rukou, aby podporoval účel, který nezamýšlel na žádný pád.

Jinak řečeno: investuje-li podnikatel v cizí zemí na místo v té vlastní, potom tam zvedá výdělky spolu s vlastní tržbou a tím zvyšuje vlastní zisk, který je základním účelem jeho snažení. Neviditelná ruka takto spočívá v růstu celkové hospodářské a sociální úrovně cizí země, ve které investuje na úkor té vlastní, což leží mimo jeho bezprostřední zájem a je vlastně vedlejším produktem jeho podnikatelské činnosti.

Takže země, do které kapitál přichází bohatne, zatím co ta, ze které odchází chudne, to jevšak investorům srdečně jedno. Jestliže investor má neomezenou možnost investovat v rámci globalizace v kterékoliv zemi a má na zřeteli maximalizaci vlastního zisku, potom se rozhoduje na nákladě návratnosti kapitálu.

Návratnost kapitálu je dána jednoduchým vztahem:

  n      m
? Ii=? Zj+Oj
i=1   j=1

Celková investice postupně vkládána v n- letech se postupně vrátí ve formě zisku a odpisů za m let. Přitom investor nezvýšil vlastní kapitál. Teprve v následujících letech může rozmnožovat investovaný kapitál.

Pro bližší porozumění jednoduchý příklad: Podnikatel investuje v prvním roce
500 000, v druhém 500 000 $, celkem 1000 000 $. Ve formě zisku a odpisů se mu vrací v prvním roce po uvedení do provozu 300 000, v druhem 350 000 $ a ve třetím 350 000 $ . Takže onen vložený milion se mu vrátí až pátým rokem. Teprve šestým začne vložený kapitál vynášet.

Z toho vztahu je zřejmé, že investor bude vkládat svůj kapitál do té ekonomiky, která mu umožní zkrátit onu dobu výnosu na minimum. V našem případe v kratší době jak 3 roky. Bude tudíž hledat stát, který mu umožní maximalizovat zisk. Protože zisk se rovná tržby mínus náklady, bude hledat pro svůj odbyt země, na jejichž trhu dosáhne nejvyšší cenu. Protože součástí nákladů je mzda, bude hledat ekonomiku s co nejnižší mzdovou úrovní. Z uvedeného vyplývá, že investor vyvede svůj kapitál vždy ze země s vysokou mzdou a vysokým zdaněním, tudíž s vysokou sociální úrovní, aby investoval tam, kde mzdy spolu s daněmi jsou co nejnižší. Tím ale dostávají investoři jednotlivé státy do vzájemné konkurence. Vlády těchto zemí jsou za těchto podmínek nuceny regulovat toky kapitálu stejným způsobem, to jest zabraňovat růstu mezd, snižovat daňové zatížení až na úroveň daňových prázdnin, odstraňovat celní přehrady pod záminkou potřeby volného obchodu. Jak daně, tak i cla totiž snižují ziskovost vloženého kapitálu.
Případný odchod kapitálu ze země znamená ve všech případech hospodářský a sociální propad. Takto mezinárodně operující kapitál staví vlády jednotlivý zemi proti vlastnímu obyvatelstvu. 
Výsledkem je všeobecně známá situace: Ekonomiky s vysokou úrovní mezd a cen se hospodářsky propadají za současného růstu zadlužení v důsledku pasivní obchodní bilance, v nejlepším případě vykazují tyto země minimální růst HDP, zatím co prahové, či rozvojové země vykazují prudký hospodářský vzestup. Tyto tendence můžeme sledovat v případě jižních zemí EU stejně jako v případě USA. Jak z Evropy, tak i z USA zmizela výroba spotřební elektroniky, zcela zanikla výroba obuvi, textilní a oděvní průmysl, výroba hraček stejně tak i kožedělný průmysl. Skomírá produkce ovoce.(Čína je jeden z největších vývozců jablek). Běžný spotřebitel dnes již nenajde v supermarketu prakticky žádné zboží, vyrobené domácí ekonomikou.
Důsledkem je permanentně vysoká úroveň nezaměstnanosti spojená s výrazným nárůstem příležitostných pracovních míst, spojená s růstem chudoby.
Jenom pro ilustraci:
Podíl zahraničního kapitálu v SRN na jeho celkovém objemu činí 70 % což je výsledkem zavedení Agendy 2010, jako reakce na prudký pokles pracovních příležitostí zapříčiněný odlivem kapitálu.
A. Mü ller (2) uvádí následující pokles pracovních příležitostí v letech 1960 – 2000:
Textilní a oděvní průmysl: 1 039 000
kožedělný průmysl                236 000
hornictví a těžba kamene       743 000
celkem                                 2 018 000

Hlavním cílem Agendy 2010 bylo provedení masivní redukce mezd za současného prudkého nárůstu chudoby. Celá agenda byla zaměřena na zvýšení konkurenceschopnosti národního hospodářství.
Výsledkem je situace, kdy 10% obyvatelstva SRN má v majetku 63-74% celkového majetku SRN.

Ty státy, které tato opatření neučinily, ztratily konkurenceschopnost a nyní se potýkají s katastrofálními hospodářskými problémy, jejímž řešením je bezpříkladná redukce sociální úrovně obyvatelstva s cílem přilákat zpět do země investiční kapitál. To se týká nejen Řecka, ale prakticky celého jihu EU.

Jedna podmínka z „neviditelné ruky“ zatím zcela splněna nebyla a to je ochrana investovaného kapitálu. Tuto problematiku nyní řeší připravovaná dohoda EU s USA známá pod označením TTIP. Podle této dohody budou investoři oprávněni formou arbitrážních řízení vymáhat škody v případech, kdy vlády příslušných zemí na základě právních předpisů omezí, nebo sníží tvorbu kalkulovaného zisku.
V praxi to znamená, že vlády signatářských zemí budou muset napřed zkoumat, jestli budou zahraniční investoři případným právním opatřením poškozeni, či nikoliv. V Praxi to znamená ztrátu suverenity demokraticky zvolených vlád ve prospěch mezinárodního kapitálu.

Je „neviditelná ruka“ Adama Smithe aktuální? Nepochybně tehdy i nyní. Jestliže soukromý kapitál není ochoten investovat ve vlastní zemi a necítí vůči ní žádnou odpovědnost, musí to učinit někdo jiný a to je stát ve formě státních investičních podílových fondů, jak je tomu v případě Norska a jiných, zejména arabských zemí těžících ropu.

J. P. Kroupa 

(1)Adam Smith, Wohlstand der Nationen str 371, ISBN 3-406-05393-9

(2)A. Mü ller Die Reformlü ge str. 171 ISBN 3-426-27344-6

(3)http://www.heise.de/tp/artikel/44/44186/1.html