V tržní ekonomice nejsem nic jiného, než lidský zdroj. Jako zaměstnanec zdroj soukromýchzisků podnikatele, jako zákazník zdroj zisků soukromých obchodníků. Pokud ze mně pan podnikatel nemá zisk, pak nedostanu ani práci, ani zboží. Mnohdy nedostanu zboží, i když peníze mám.
O tom se může každý z nás přesvědčit na vlastní kůži, jak se to stává téměř denně i mně.
Jako zářný příklad může sloužit má snaha olištovat nově položený laminát. Rozhodl jsem se
pro svislý sokl. Má návštěva u prodejce dřevěných lišt ukázala, že se pan podnikatel choval
tak velmi „tržně“, že zcela ztratil i ten nejmenší stud říct si o peníze.
Koupil jsem si tedy obyčejné desky, prohnal je hoblovkou, rozřezal na latě a na čelní straně
ofrézoval. Po přebroušení a nátěru byly lišty hotové. Zbývalo je pouze přišroubovat na zeď.
To se dělá mosaznými vruty. Sedl jsem do auta a zajel do blízkého města.
V prvním obchodě jsem nedostal nic. Pan prodavač mi vysvětlil, že se daný sortiment
nepoptává a tak ho nemají. Nevadí, máme konkurenci, zachovám se tržně, půjdu k jinému.
Za pultem stojí velice atraktivní mladá dívka v přiléhavém tričku. „Potřebuji 50 kusů
mosazných vrutů 80 na 5 mm“.To stvoření se na mě podívalo svýma očima plnýma hluboké
neznalosti a zamrkalo umně nalepenými řasami. „To jsou takové šrouby“ pomáhám mladé
dívce. Zavlnila se kousek dál a donesla šroub M5 do železa. „Madam, chtěl jsem mosazný
šroub do dřeva“. Mladá dáma se zatvářila jako by spolkla ropuchu a znuděně odkráčela dál,
aby donesla pozinkovaný vrut. To už jsem ztratil nervy. „Já vím, že by jste raději prodávala
parfémy, nebo módní prádlo. Ale šrouby a matky jsou jistě důležitější než kosmetika
a krajkové tanga.“ „Když se vám to nelíbí, tak si sem stoupněte vy za ty prachy co dostávám
já,“ odseklo to stvoření. Zde šrouby nedostanu, neboť ani nevědí co tu mají, jedu dál.
Cesta mě vedla do sousedního města vzdáleného 60 km.
„Potřebuji mosazné šrouby 80 na 5 mm“, 50 kusů. „To nevedeme pane, ono se to nepoptává.
V Číně se toho vyrábí na tuny, ale v malém se to nevyplácí.“ Jsem ekonom a tak odpovídám.
„ Když toho nakoupíte jedno kilo za 100 Kč, a přirazíte si 50%, tak to za rok určitě prodáte.
To pak máte roční zisk 50 Kč. Když tu stovku dáte do banky, tak dostanete při ročním úroku
2% akorát dvě kačky. Takže se vám to musí oplatit.“
Odpověď byla zdrcující: „Když jste tak chytrej, tak si zřiďte obchod sám“.
U konkurence byla argumentace stejná:
„Málo se to poptává, tak to jednoduše neprodáváme.“ To už jsem explodoval:“ Pane!
Najezdil jsem kvůli pitomým šroubkům víc jak 100 kilometrů. Auto si vezme 8 l/stovku krát
30 Kč, způsobil jste mi škodu 240 Kč jenom proto, že na zboží nemůžete trhnout, co by jste
chtěl. Nahraďte mi vzniklou škodu. Vaším úkolem je zásobovat trh a ne ždímat ze zákazníka
zisky.“ Odpověď byla překvapující: „Já tu sedím za minimální mzdu. Když se vám to nelíbí,
stěžujte si u majitele krámu, ale ten sedí v Praze.“ Šrouby jsem nesehnal. Přijel jsem domů
a s velkou lítostí jsem vzpomínal na socialistický obchod, kdy jsem byl zákazník a žádný
klient, měl zákonem garantovaná práva a nemusel být zcela závislý na libovůli obchodníka,
zda se mu obchod vyplatí, či nikoliv.
Občanský zákoník z roku 1964 mi totiž dával práva, o kterých se mi dnes může jenom snít.
Občanský zákoník
Hlava druhá
Prodej v obchodě
§ 239
1. Občan má právo, aby mu obchodní organizace prodala
podle jeho výběru věci určené k prodeji.
2. Z prodeje vzniká organizaci povinnost prodanou věc
kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost věc převzít
a zaplatit organizaci její cenu.
Tento paragraf mi dával právo koupě u obchodní organizace a ukládal prodejci povinnost mi
vybranou věc prodat. Mohl jsem takto vynutit prodej v obchodě. Dnes mě může obchodník
klidně vyhodit a neprodat mi vůbec nic. Objektivně jsem odkázán na libovůli podnikatele mi
věc prodat, či nikoliv. Když se mu to nevyplatí, tak mám jednoduše smůlu. Sortiment si pan
podnikatel určuje sám s ohledem na vlastní míru ziskuchtivosti.
Ještě lepší byl § 240.
Věci, u nichž to vyžaduje jejich povaha, jakož i věci,
k jejichž prodeji je organizace určena, ale které běžně
nevede se prodávají na objednávku. Objednanou věc je
organizace povinna opatřit v dohodnuté lhůtě...
Chodil jsem nakupovat s Občanským zákoníkem v tašce. Vzpomínám si, jak jsem si chtěl
postavit sekačku na trávu a potřeboval přírubový motor.
Vejdu do prodejny a členka brigády socialistické práce mě nezúčastněně uvítala slovy
“ No prosím!“
„Potřebuji přírubový motor 220 volt 1000 W.“ Dívajíce se skrze mně odvětila ona soudružka:
„Nemáme.“ „Kdy budete mít?“ „Nevím, snad příští týden“. „Takže zboží nevedete
pravidelně.“ „Už jsem vám říkala, že snad příští týden.“ „Takže protože zboží nevedete
pravidelně, mám právo si ho objednat.“ „Nic neobjednáváme. Zeptejte se příští týden“.
Vytáhl jsem občanský zákoník, nalistoval příslušný paragraf, vyzval ženu za pultem k vydání
knihy přání a stížnosti, kde jsem zanesl objednávku. S tou dámou už jsem se dál nebavil.
Za 14 dnů jsem si s úsměvem vyzvedl objednaný motor a zaplatil všeobecně platným ceníkem
stanovenou cenu. Pak že v obchodech nic nebylo. Bylo! Bylo možno si prodej vynutit. Na to
měl každý zákonné právo.
Nyní pojednává prodej na objednávku § 613 stejného zákona (1):
Věci lze prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen
obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li lhůta
dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem. Nestane-li se tak,
objednatel je oprávněn od smlouvy odstoupit. Odstoupením
objednatele od smlouvy není dotčeno jeho právo na náhradu škody.
Rozdíl je obrovský: zatím co staré znění zákona ukládalo prodejci povinnost objednat,
(věci...se prodávají na objednávku.), takže jsem si mohl objednání vynutit, je nyní tato forma
věcí vzájemné dohody.(Věci lze prodávat) To znamená, že pan podnikatel klidně může tuto
službu odmítnout, nebo nasadit libovolnou odstrašující cenu, neboť tuto si stanoví
pan podnikatel sám v závislosti od situace na trhu podle pravidla nestyďte se říct si o peníze.
V případě oněch vrutů není možno tyto objednat, neboť pan podnikatel je nemá ani v
sortimentu.
Stejně dobrý byl §248(2)
1) Záruční doba je 6 měsíců; jde-li o prodej
potravinářského zboží, je záruka 8 dní.,
u prodeje krmiv tři týdny a u prodeje zvířat
šest týdnů. Je-li na prodávané věci, jejím obalu
nebo návodu k ní připojeném vyznačena lhůta,
do které musí být věc použita, neskončí záruční
doba před uplynutím této lhůty.
Zkusil alespoň někdo s odvoláním na §620 se zeptat soukromého zelináře, jakou záruční
lhůtu dává na polozvadlá rajčata, papriku či jinou zeleninu a ovoce? Nebo na druhý den
reklamovat přes noc zplesnivělou zeleninu s účtem v ruce pokud tento vůbec dostane jak
to nyní ukládá zmíněný paragraf?
Podle § 246 jsem měl právo vynutit si slevu na zboží:
Věci, které mají vady jež nebrání, aby mohlo být
věcí užíváno k určenému účelu, smějí být prodávány
jen za nižší ceny...
V každém zelinářství měli odpovídající normy kvality prodávané zeleniny a ovoce.
Takovou normu si mohl také každý koupit za pár korun. Ty určovaly velmi přesně, kdy se
jedná o první, druhou, či třetí jakost. V závislosti na jakosti byla stanovena v ceníku
i závazná cena. Takže jsem mohl okamžitě na místě samém vynutit změnu ceny změnou
zatřídění jakostního stupně a odvolat se na jeho závaznou cenu .
Nesčetněkrát jsem donutil zelináře za všeobecného souhlasu ostatních kupujících přetřídit
kvalitu zboží do nižší třídy a tím snížit cenu. Zelináři se moc nebránili, dobře věděli, že se
dopouštějí podvodu, který byl trestný.Navíc museli s odvoláním na §239 prodat fvybrané
zboží.
Ať to někdo zkusí dnes!
Nekusí.
Zmíněnou problematiku určuje nyní § 618 (1):
Věci, které mají vady, jež nebrání, aby mohlo být věci
užíváno k určenému účelu, musí být prodávány jen za
nižší ceny, než je obvyklá cena bezvadné věci; kupujícího
je třeba upozornit, že věc má vadu a o jakou vadu jde, není-li
to zřejmé již z povahy prodeje.
Problém domáhání se práva spočívá v za nižší ceny, než je obvyklá cena bezvadné věci;
To nelze objektivně zjistit, neboť každý obchodník prodává pouze „bezvadné“ zboží a za
„ bezvadnou, výhodnou“ cenu. Ta se v případě reklamace nedá určit. Zatím co jsem mohl
nahlédnout do závazně stanovené ceny v úředním ceníku, mohu o výši „obvyklé ceny“ pouze
do nekonečna diskutovat a spoléhat na kulaci prodávajícího. Prakticky vždy končí taková to
diskuze doporučením:“Když se vám to nelíbí, běžte jinam“. Tím je mé právo vyčerpáno.
Navíc si nemohu prodej zboží vynutit, neboť § 239 byl zrušen.
Že jsem nedostal nějaké šroubky? Princip neposkytování služeb a výroby s nízkou
rentabilitou vloženého kapitálu je v tržním hospodářství základním projevem soukromé
podnikatelské činnosti. Tento mechanismus se projevuje prostě všude. Pokles mezd a platů je
základní hnací silou zužování sortimentu poskytovaných služeb. Že vše vyrovná trh?
Nevyrovná, neboť nízká mzda=nízká koupěschopnost=nízká poptávka=zůžení sortimentu nabídky. Z této sestupné spirály není úniku. Důkazem jsou všechny rozvojové země, kde
všeobecná bída obyvatelstva trvale zabraňuje hospodářskému růstu a je příčinou katastrofální
situace v zásobování místního obyvatelstva. Zvlášť závažná je situace v zásobování léky.
Mezinárodní kapitál je k osudu těchto lidí zcela lhostejný, neboť tento nevnímá v oblasti
zásobování obyvatele těchto zemí jako lidské zdroje vlastních zisků.
(1) http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast8h2.aspx
(2) tento paragraf byl nahrazen §620.
