Filozoficko- ekonomický traktát pana Sedláčka uveřejněný pod názvem Ekonomie dobra a zla, komentovaný v předchozích kapitolách pokračuje v časové posloupnosti od 18. století až do dnešní doby ve stejném stylu a kvalitě dále.
Protože se autor uchýlil k jakémusi "koktejlu"všeobecně znějících filozofických úvah, citátů a podobenství, pozbývají další kapitoly natolik na konkrétnosti, že bude lépe zvětšit odstup od textu autora s cílem podat
čtenáři poněkud konkrétnější pohled do dějin v úseku 18. až 20 století.
Dějiny ekonomie nepřestavují pouze výčet autorů a výklad jejich děl. Dějiny ekonomie,
a především existence dobra a zla v ekonomii musí obsahovat především hlubší pohled na ,
sociální poměry v jednotlivých dobách.
Je značně zavádějící, jestliže je společnost určitého období popisována pouze v úrovni
politické a hospodářské elity.Popisujeme-li společnost pouze na této úrovni spolu s odkazy
na názory a hypotézy intelektuálních elit, dostáváme zcela zkreslený pohled.
Průmyslové revoluci, jejíchž počátek se klade do období pozdního 18. až do konce 19.století
předcházelo období osvícenství ( 17. - 18. století.) Osvícenství bylo obdobím odklonu od
církve, spojeným s procesem sekularizace ,odklonem od absolutismu, i když toto tvrzení není
přesné . Zde vznikaly ideje liberalismu, lidských a občanských práv. Tento proces probíhal
z počátku v Anglii, Francii a Holandsku, později se rozšířil i do Německa a Habsburské
Monarchie.
Vrcholem bylo vydání Encyclopédie, ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des
métiers, všeobecně známé pod pojmem Francouzská Encyklopedie.
Její vydání 1751 -1772 bylo z hlediska jejího obsahu intelektuálním základem moderní doby
a otevřelo cestu ke společenským změnám a průmyslové revoluci. Francouzská encyklopedie
byla vyvrcholením Osvícenství. Její obsah však vznikal již dříve v procesu formování
pohledu na svět již nikoliv z pozice teologické, nýbž z pozice rozumu a kritického poznání.
V době vydání Francouzské Encyklopedie převládal ekonomický systém charakterizovaný
jako merkantilismus. Jestliže A. Smith ( 1723-1790) uveřejnil své stěžejní dílo Blahobyt
národů r. 1776 na němž pracoval 12 let, pak popisuje Ekonomické a sociální poměry
merkantilistické Anglie. Jeho prosazování volného obchodu a potlačení řídících a regulačních
zásahů státu má tudíž pouze charakter diskuse, vedené v té době mezi ekonomy, kteří
zastavali jak merkantilní teorie, tak i Názory o výhodnosti laissez-faire
( „jednoduše nechat běžet"). Jeho dílo nevzbudilo bezprostředně po vydání žádný velký
ohlas. Velký význam mu byl přisouzen až pozdějí, v 19. století a to na základě prací
Charlese R. Darwina(1909-1882) a Johanna G. Mendela(1822-1884). Objevné práce obou
přírodopisců byly totiž přeneseny do ekonomie a sociologie.
Tento nešťastný „mix" vyústil v ekonomické a sociální doktríny, které přežívají, byť by i ve
značně umírněné, revidované podobě neoliberálních a extrémně pravicových názorů dodnes.
Merkantilismus.
Merkantilismus nepředstavuje žádnou ucelenou teorii. Jedná se o soubor hospodářsko-
politických praktik, uplatňovaných v rozmezí 1500 až 1750. Tato politika vycházela ze
situace, kde platidlem bylo zlato, popřípadě stříbro v podobě mincí. Z toho důvodu byla
určitá výše kapitálu chápána jako určité množství zlata. Protože v té době již prakticky
neexistovala možnost v Evropě zlato těžit, protože byly jeho zásoby, stejně jak zásoby
stříbra vyčerpány, představoval obchod jediný zdroj tvorby státních zlatých rezerv.
Jádrem merkantilní politiky byla tudíž snaha dosáhnout a udržet aktivní obchodní bilanci
a takto zvyšovat zásoby zlata a cenných kovů za účelem zajištění platební schopnosti státu.
Jako zastánce vrcholného merkantilismu platí
Jean Baptiste Colbert, marquis de Seignelay (1619-1683). Ve funkci ministra financí
Ludvíka IV zkonzolidoval státní rozpočet a položil základy francouzského hospodářství spolu s koloniální expanzí Francie. Za tím účelem bylo zavedeno centrální řízení ekonomiky
spojené s výraznou podporou vlastní výroby, zjednodušení daňového systému. Výraznou
roli zde hrál celní systém. Vnitřní cla byla zredukována, popřípadě zrušena zcela.
Zato byl zaveden vnější celní systém spočívající v diferenciovaném vývozním clu.
Na určité výrobky a suroviny byl uvalen zákaz vývozu, popřípadě vysoká cla.
Určité komodity, pro jejichž výrobu byly v dané ekonomice zvláště příznivé podmínky
nepodléhaly clu buď vůbec, nebo byla jejich výroba daňově zvýhodněna.
V případě importu byly vysokými cly, popřípadě zákazem dovozu zatíženy ty komodity, které by mohly konkurovat domácí produkci.
Vlády se staraly o výstavbu cest a plavebních kanálů, podporovaly vznik a provoz manufaktur. Za působení Colberta bylo státním nařízením prosazeno jak a v jaké kvalitě
má být určitý výrobek produkován. Jednalo se vlastně o vznik
průmyslových norem, které byly pro výrobce závazné. Colbert se postaral formou státních
zásahů o příliv zahraničních specialistů na výrobu látek, skla, výrobu a zpracování kovů.
Významnou roli hrálo udělování monopolů, licencí a patentů. Výhodou bylo zprůhlednění hospodářství a zefektivnění daňového systému. Výraznou nevýhodou byla rozbujelá korupce a zneužití těchto práv k bezuzdému obohacování.
V Anglii byla situace v celku stejná jak ve Francii. Jediným rozdílem bylo, že centrální vláda
byla v Anglii slabá. Z toho důvodu byl anglický merkantilismus výrazně liberálnější.
Zákony na opatření, učiněná na ochranu vlastních hospodářsko-politických zájmů, majících
výrazný merkantilistický charakter Byly pozitivně přijímaný i A. Smithem. Myšlenky
osvícenství vedly ve státech kontinetální Evropy k centralizaci ústřední moci a vyústily
v absolutismus. Jak Colbert ve jménu Ludvíka IV. ve Francii, tak i Josef II Habsburg a před
ním Bedřich Veliký zaváděli reformy založené na osvícenství formou razantních zásahů
státního aparátu do ekonomického systému. Tato mnohdy necitlivá reformní opatření
posilovala tendence prosadit posílení osobních svobod středních vrstev, neboť tyto byly
nuceny vedle zohlednění vlastních zájmů podrobit se i zájmům státu, s nimiž se mnohdy
zájmově neshodovali.
To vedlo k prosazování ekonomického systému, jak se prosadil později ve formě klasické
liberální ekonomie. Celkově lze říci, že merkantilní praktiky 18. století způsobily obrovský
hospodářský rozkvět evropských států a daly základ nastoupení průmyslové revoluce.
Paušální odsouzení merkantilistických metod ve výlučný prospěch liberálního kapitalismu
je z hlediska dnešního neregulovaného světového hospodářství chybné. Státy, které státními
zásahy podporují příliv kapitálu do země se chovají přesně podle merkantilních zásad.
Jestliže tehdy představoval příliv zlata a drahých kovů nárůst národního bohatství, potom
příliv zahraničního kapitálu do země je přesně to samé pouze s tím rozdílem, že se nyní
nejedná o zlato, ale peníze v jiné formě. Takovýto příliv investičního kapitálu umožňuje
docílení aktivní obchodní bilance a umožňuje i nárůst devizových rezerv o což usilují
s větším, či menším úspěchem všechny státy. Státy ve snaze dosáhnout a udržet aktivní
obchodní bilanci používají v dnešní době stejné metody jak je praktikoval merkantilista
Colbert. Bezcelní pásma, daňové prázdniny, antidumpingová opatření na ochranu vlastního
průmyslu spolu se snahou o udržení mezd na nízké úrovni jsou všeobecně známé metody,
kterými dnes argumentují zastánci liberalismu, jsou vlastně nástroji merkantilistických
hospodářských praktik. Argument, že zdrojem bohatství není obchod ale výroba, není
v dnešní době zcela přesvědčivý. Díky vědeckotechnickému rozvoji posledních let dosáhla
produktivita prakticky ve všech odvětvích takového rozvoje, že žádné průmyslové odvětví
v žádném průmyslovém státu nemůže celou vlastní produkci umístit na místním trhu a je tudíž
bytostně odkázané na export, tudíž na zahraniční obchod. Průmyslová výroba je sice
základním předpokladem tvorby národního bohatství, avšak ne jediným. Dalšími předpoklady
jsou nízká cena pracovní síly a podpora obchodu, zejména v oblasti vývozu vlastní produkce.
V rostoucí mezinárodní konkurenci jsou vlády států, pakli chtějí docílit a udržet vlastní
mocenské postavení, nuceny stále více uplatňovat Merkantilistické metody vnitřní
hospodářské politiky-podporovat příliv kapitálu do země, státními zásahy podporovat domácí
hospodářství, a v neposlední řadě uplatňovat ochranná opatření v oblasti importu.
Ochranná opatření v oblasti importu představují dnes antidumpingová cla, opatření proti
značkové piraterií a v neposlední řadě ochrana patentních práv. Udělování patentních
a autorských práv není nic jiného než udělování monopolu.
Bezohledná podpora rentability ze strany merkantilistů formou minimalizace nákladů za
účelem zvýšení konkurenceschopnosti vlastního zboží v mezinárodním obchodě způsobovala
sociální zbídačování pracujících vrstev společnosti. Tehdejší merkantilisté zastávali názor, že
nízká mzda se musí pohybovat na úrovni existenčního minima, neboť takto motivuje pracovní
sílu k vyšším výkonům. Argumentovali, že vyšší mzdy způsobují celospolečenskou škodu
tím, že vedou k nepravostem, neřestem, lenosti spodních vrstev společnosti, která se projevuje
ve formě nezájmu o práci.
Tato argumentace a tomu odpovídající mzdová a sociální politika, spolu s liberálně pojatým
pracovním právem, více či méně ostře formulovaná, se přenesla až do dnešní doby. Dnešní
argumentace typu "Práce se musí vyplatit... Mezi námi je mnoho lenochů, kteří si nehledají
práci a žijí ze státní podpory, kterou financují ti, kteří pracovat chtějí..." jsou důkazem tohoto
tvrzení. Neklamným projevem nesociálních merkantilistických praktik státu je současná bezohledná destrukce pracovního práva ve prospěch podnikatelské třídy.
